Život za dva franky
Západní společnost zpravidla dojímají tragické osudy, a zvláště pokud jde o děti. Nezřídka vznikají sbírky na pomoc potřebným tam, kde selhává veřejný systém. V Africe H+Z již tehdy na vlastní oči poznali, že této skutečnosti lze využít po svém.
V Belgickém Kongu (nyní Demokratická republika Kongo) strávili řadu týdnů na břehu jezera Kivu. Původně byla zastávka koncipována k dopsání reportáží z dosavadních cest, ovšem řádného zpestření se jim dostalo začátkem března roku 1948, kdy pouhých několik kilometrů od nich vybuchla a vznikla úplně nová sopka (viz náš článek). Za tu dobu měli jedinečnou možnost poznat místní obyvatele, mezi nimiž byla i rodina belgických plantážníků De Munckových, spolu s kterými podnikli sopečné safari (dostali se na pár stovek metrů k epicentru výbuchu) a paní Köhlerová, rodačka z Písku.
Máte-li chvilku, shlédněte video pod odstavcem. Je na něm zaznamenán výbuch sopky "Vovokvabity" z doby, kdy v Kongu pobývali H+Z.
Vdova po inspektoru drah paní Köhlerová jim poskytla cenné rady ohledně odměňování místních. Především se jim dostalo upozornění, že platit svým „přechodným“ zaměstnancům více než čtyři franky za den je plýtvání, které pokřiví místní ceny. Platit méně než takovou částku znamenalo koledovat si o krádež. Na rozdíl od ostatních částí Afriky, obyvatelé Konga nebyli sužováni nepříjemnými klimatickými podmínkami. Banány zrály bez péče a k tomu, aby půda dávala úrodu i dvakrát za rok, jí stačilo jen zrýt. Jediným důvodem, proč pracovat v námezdním vztahu, tak byla povinnost platit daně a touha podobat se Evropanům, třeba stylem oblékání.
Šokující však pro H+Z byla zkušenost z ranče De Munckových. Jedenkráte tam během večeře vstoupila stará černoška a vzrušeně něco paní Alyette vysvětlovala. Venku na trávníku ležel balík omotaný potrhanou houní a v ní vychrtlé tělíčko asi desetiletého chlapce. Diagnóza oboustranná tuberkulóza. Paní De Munck se vrátila do domu a matce vtiskla do ruky krabičku s léky a plechovku kondenzovaného mléka. „Zítra v poledne přijď zas“, vybídla černošku. „Když mi dáš dva franky, přijdu“, natáhla ruku a bez poděkování odkvačila i s dítětem pryč.
Milá matka však mohla synka vzít na ošetření v Ngomě, kde by se mu dostalo péče a pravděpodobně by byl i hospitalizován. Byla ovšem líná se tam táhnout celé čtyři hodiny, svěřit jej k odvozu farmářům však odmítla. Pro léky k paní De Munck by také nešla, kdyby nedostala zaplacenou cestu. K nemocným dětem totiž necítili tamější domorodci vůbec nic. Nechali by je klidně zajít!
Rodina belgických imigrantů na břehu jezera Kivu žila ještě dlouho potom, co je navštívili H+Z a v dobách, které pro Evropany nebyly vůbec příznivé. Na internetu jsem našla zápisky amerického vojáka Freda Huntera, který rodinu navštívil v roce 1963 (cílem jeho návštěvy bylo poznat rodiče své newyorské přítelkyně), tedy době, kdy Kongem zmítala jedna z mnoha politických krizí. De Munckovi se mu svěřili, že své děti poslali pryč, aby nebyly svědky hrůz, které se tam tou dobou děly. Bohužel ani od té doby se tamější situace příliš nezměnila a přes mnoho změn názvů od „Belgické Kongo“, „Zair“ a po současný „Demokratická republika Kongo“ v zemi stále probíhají boje.
P.S.: Nápis "deadly" v titulním obrázku není bezdůvodný. Velmi pravděpodobně H+Z o riziku, které číhá v hlubině ani nevěděli. Jezero Kivu je totiž obrovskou zátkou ukrývající hluboko pod hladinou zhruba 300 km2 CO2 a 30 km2 metanu. Svévolné uvolnění například tektonickou činností by znamenalo smrt všech cca dvou milionů osob žijících v okolí jezera.
