Hledali jsme Syny jezera

9. 5. 2018 – Myanmar, Asie

David Hainall

Na jezeře Inle potkáte rybáře, kteří pohánějí loďky pádlováním nohou, plovoucí zahrady, řemeslné dílny a ženy s dlouhými krky. My se chceme seznámit se Syny jezera.

Malé městečko Nyaungshwe ležící nedaleko jezera Inle najdeme v horské mokřadní oblasti Myanmaru. Domnělá ospalost se vytrácí chvilku po východu slunce nebo brzy dopoledne, kdy se většina místních i turistů vydává ke kanálu Nyanung Schwe. Oproti teplotám v pozdním odpoledni je teď znatelně chladněji a Barmánci mají na sobě bundy a někteří i čepice. Navíc je tu opravdu rušno.

Na břehu kanálu a v přilehlých vedlejších strouhách kotví nespočet dlouhých úzkých člunů s vysokou a ostrou přídí poháněných benzínovými motory s dlouhými lodními šrouby. Ceny za výletní plavbu se pochopitelně liší u turistů a u místních. Vyplatí se smlouvat. Zatímco Barmánci sedí na dně lodí, tak pro turisty jsou připravené pohodlné dřevěné sedačky.

„Proč jsou tam ty deštníky? Pršet dnes nemá?“ ptám se našeho lodivoda. „Však uvidíte.“ Vyčochtaný motor začíná hlučet, loď nabírá rychlost a řítí se se po vodní hladině vstříc ústí do jezera Inle. Voda od přídě stříká a my „vidíme“. Nasazujeme ochranný deštníkový štít. Z neutěsněného motoru odkapává olej a stéká přímo do vody.

„Věřili byste, že ještě můj děda bral z jezera vodu na pití?“ ptá se nás lodivod. Právě neutěsněné motory výletních lodí, rozvíjející se turismus a skutečnost, že už i do této části světa dorazila umělá hnojiva, jsou hlavními zdroji znečištění. V mělké vodě se navíc skvěle daří tokozelce vzplývavé, nebo chcete-li vodnímu hyacintu. Jeho porosty brání koloběhu kyslíku ve vodě a hubí už tak ohrožený život v jezeře.

Samotné jezero Inle má rozlohou kolem 116 km2 a je obklopeno vysokými zalesněnými horami, které ukrývají nespočet tradičních vesnic a vybízejí k procházkám. Zdejší obyvatelstvo patří k menšinovému etniku Intha a sami sebe se označují za Syny jezera. Podle všeho se jedná o potomky dávných Monů. Novější etnografické studie je řadí do tzv. šanského etnika.

Do dnešní doby si uchovali tradiční techniku pádlování nohou, své domy staví na kůlech a budují unikátní plovoucí zahrady, v nichž pak pěstují zeleninu. Inthové jsou také vyhlášenými řemeslníky a jejich stříbrné šperky a látky vyrobené z lotosových vláken získaly věhlas a uznání i za hranicemi Myanmaru.

Od ústí kanálu do jezera jsem popluli pár set metrů a potkáváme prvního ze zdejších „opravdových“ rybářů. Na dně lodi se mu válí skromný úlovek. Je neobvykle sdílný: „Ryb je tu čím dál tím míň,“ stěžuje si a dodává: „Mám strach, že za chvíli už nebude co lovit.“

Zdejší rybáři používají k lovu dvě techniky. Buď nahazují sítě jakoby zavěšené na udici nebo loví ve skupinách. V takovém případě několik rybářů vytvoří kruh a všichni mlátí pádly o hladinu jezera. Rázová vlna omráčí ryby a ty pak rybáři sbírají do speciální vrše, kterou mají položenou na lodi.

O kousek dál se pár chlapíků lopotí s trsy řas a půdním dendritem, který tahají ze dna jezera. Musí to být ohromná dřina.

„Získaný materiál používáme na stavbu plovoucích zahrad,“ vysvětluje náš lodivod. A opravdu! Několik set metrů od nás jsou do dna zapíchané bambusové tyče. „Na tyto tyče přivazujeme rošty, na něž pokládáme hlínu a dendrit ze dna jezera. Protože rošty plavou na hladině, neohrozí naši úrodu ani příliš nízký ani příliš vysoký stav hladiny jezera.“

Vplouváme do jednoho z úzkých kanálů mezi zahradami. Letným pohledem identifikujeme rajčata a papriky.

Zdejší domy stojí na kůlech zapuštěných do dna a vstupuje se do nich z malých mol, u nichž kotví lodě. Zboží se prodává buď v obchodech nebo přímo z lodí plujících na hladině. Cedule na domcích upozorňují na přítomnost tradičních řemeslných dílen.

„Hello, ladies and gentleman!“ vítá nás se širokým úsměvem holčina a hned nás zve k návštěvě dílny na výrobu stříbrných šperků. „Pojďte se podívat, ukážeme vám, jak děláme ty nejkrásnější šperky. A nemusíte nic kupovat,“ dodává. V potemnělé místnosti u otevřeného ohniště a několika stolů sedí šperkařští mistři. Je to neskutečně titěrná práce bez zdrojů umělého světla, ale výsledek stojí za to.

„To, co naši muži vyrobí, prodáváme v našem obchodě,“ zve nás dívčina do další místnosti. Když se nemám k nákupu, používám v Asii svou oblíbenou výmluvu: „Nemám s sebou dostatek peněz v hotovosti.“ Reakce na sebe nedá dlouho čekat: „U nás ale můžete platit i platební kartou.“ Zachránila mě jen nálepka na terminálu s informací, že akceptují pouze Mastercard.

V nedaleké tkalcovské dílně se na kolovrátcích spřádají nitě a na tkalcovských stavech vyrábějí unikátní látky: „Přátelé, jsme asi jediní na světě, kteří látku vyrábějí z lotosu,“ vítá nás lámanou angličtinou další slečna. Získání potřebného množství vláken a jejich následné spřádání nám bezděčně připomene našeho Krtečka a jeho cestu za kalhotami s velkými kapsami – naříznout stonek, povytáhnout konce od sebe, položit vlákna na dřevěné prkýnko, po deseti cyklech přejet po vláknech dlaní, zamotat je do sebe, chytit na kolovrátek, otočit a takhle celý den. Lotosová šála tu stojí kolem 80–100 USD, trika a košile jsou pochopitelně mnohem dražší.

Kromě zmíněných dílen zde najdeme i několik klášterům chrámů a tržišť. Zdá se, že jeden den na návštěvu jezera a jeho okolí nestačí. Je potřeba se vrátit.

Čtěte také reportáž Topiho Piguli o jezeře Inle Původní kultura za patnáct dolarů.