Vidět Vídeň, vnímat výjimečnost
Hlavní město rakousko-uherské monarchie není jen sachr a opera, i když to je právě asi „nejklasičtější vídeňská klasika“.
Nowak, Hrdlicka,Veverka… Podle jmen na zvoncích to vypadá, že máme z dob rakousko-uherských s Vídní společného více, než by se na první pohled zdálo. Aby ne, vždyť do Vídně se chodilo na zkušenou, až už to byli ševci či sedláři, krejčí nebo kuchaři. Mimochodem do Rakouska na zkušenou, tedy získávat zkušenosti, se jezdí i teď. Ale nejen tam, každý student, který má v plánu své vzdělání zhodnotit a rozšířit, vyrazí v rámci možností do světa.
Krátkou kapitolu zvanou Češi ve Vídni jsme napsali okamžitě po revoluci a uvolnění hranic. Jakmile se do „kapitalistické ciziny“ mohlo, Vídeň ležící sotva 135 km od Brna, což je pro Brňáky blíž než do Prahy, se stala centrem nákupních výjezdů. Právě z té doby se zachovaly vzpomínky na nápisy „Češi, nekraťte nám tady“ ukazující na morálku a chtivost po západním zboží části českých návštěvníků. Na Mariahilfer Straße bylo možná slyšet v jednu chvíli tolik češtiny, co na Karlově mostě či Karlových Varech ruštiny.
Nicméně naštěstí se situace změnila. Zajet si do Vídně na víkend je v podstatě banální záležitost, ale naštěstí už nemáme potřebu okrádat naše rakouské sousedy. A navíc není nutno potupně žádat o devizový příslib, dokonce ani nemusíte mít vlastní pas. Máš občanku? Tak jeď.
Sacher? Jedině v pondělí dopoledne
Dát si ve Vídni sacher, tedy Originální Sacherův dort (Original Sacher-Torte) je zhruba stejná klasika, jako dát si v Plzni pivo. Název si coby značku registroval hotel Sacher a receptura je prý držena v tajnosti. Jenže „na Sachra“ si můžete zajít takřka kdekoli a recept najdete nejen na internetu, ale v každé lepší cukrářské kuchařce. Jde o typ čokoládového dortu s meruňkovou marmeládou a čokoládovou, který vznikl v roce 1832. Tehdy kníže Metternich požádal o vytvoření nějaké unikátní dobroty pro význačné hosty, jenže šéfkuchař byl nemocný a tak úkol spadl na tehdy šestnáctiletého Franze Sachera, který se učil kuchařskému řemeslu a byl právě ve druhém ročníku. Dort sice nese „Sachrovo“ jméno, faktem ale je, že k dotažení receptury došlo až za „kuchařských“ učňovských let jeho syna. Byl to právě Eduard Sacher, kdo založil stejnojmenný hotel, před kterým se denně stojí fronty.
Hotel Sacher hosty uvede ke stolu své restaurace, takže se nenajde nikdo, kdo by bloumal mezi stoly a hledal, kam by si sedl. To v praxi znamená, že se před vchodem neustále tvoří fronta, která může odradit. Ale zároveň to vypovídá o oblíbenosti a obsazenosti restaurace bez ohledu na cenu zákusků. Faktem je, že opravdu oblíbené podniky, včetně minipivovaru Salm v bezprostřední blízkosti Belvederu, zavedly systém usazování hostů, takže ne vždycky se vyplatí jít na slepo. Úspěch si žádá pokračování, a tak si „originální“ restauraci Sacher můžete najít i v Salzburgu či Gratzu. Ale pokud se vám nechce stát fronta, nezoufejte. „Sachrzákusek“ si můžete dát třeba v restauraci Einstein nedaleko radnice a osobní zkušenost praví, že možná nejde o originál, ale chuťový požitek je srovnatelný. A jak si nevystát frontu u hotelu Sacher? Vydat se tam v pondělí v deset ráno. To bylo ještě pár míst volných.
Originální stínění oken 
Klasika trochu "zprzněná" stříškou
Pohledy do oken
Vídeň má lákadla, která už byla mnohokrát popsána. Vídeňská opera je proslulá, ovšem moc se neví o tom, že některá představení promítá na velkoplošnou obrazovku, takže se ke kultuře dostanou i lidé, které (třeba i z finančních důvodů) návštěva představení neláká.
Zdejší zoologická zahrada je mezinárodně proslavená, má dokonce i pandu, po které ta pražská v rámci česko-čínských vztahů a politických obchodů taky pokukuje, a desítky kostelů netřeba zmiňovat. Snad jen, že katedrála svatého Štěpána je přístupná bez vstupného a není tady omezené fotografování, takže ani tady by srovnání s katedrálou sv. Víta nevyšlo Česko zrovna vítězně. Zkrátka a jednoduše, co se týče některých kulturních aspektů, tak jsem ve Vídni měl pocit, že se lidem snaží spíše zpřístupnit, než zkomplikovat, čímž nemyslím jen „protiteroristické“ kontrolní rámy při vstupu na pražský Hrad.
Slavný Býček, podle něhož je pojmenována Býčí skála v Moravském krasu, je vystaven v Přírodovědném muzeu 
Ukázka diamantu v Přírodovědném muzeu, ale máme podezření, že jde o skleněnou kopii. Jinak by měl milionovou hodnotu a přece jen byl nebyl jen tak vystavený
Jakkoliv nejsem nadšenec architektury, tak musím říct, že Vídeň mě dostala. Různorodost stylů, od (pro mě nepříliš zajímavého) Hunderwasserhaus, o němž se lživě tvrdí, že neobsahuje rovné linie (okna jsou rozhodně pravoúhlá), přes zámecké budovy jako je barokní Belveder s uměleckým muzeem, palácový komplex Hofburg zahrnující 16 křídel a 17 dvorů, který byl až do roku 1918 rezidencí habsburských a habsbursko-lotrinských panovníků. Od roku 1945 jde sídlo prezidenta Rakouské republiky, ale také Rakouské národní knihovny a několika muzeí. Proč mě znova napadá, že nebyl problém přijít se setměním a fotit, aniž jsem zaznamenal sebemenší zájem hradní stráže o mou osobu?
Jiný pohled do oken - moderní kancelářská zástavba nedaleko přestavěných plynojemů 
Katedrála sv. Štěpána odrážející se, jak jinak, v oknech
Byly to právě pohledy do oken (viz fotografie), které vlastně stočily můj pohled směrem k architektuře. Od přestavěných plynojemů Gasometer, což je unikátní počin i z hlediska moderní evropské architektury, přes nádherná muzea s Přírodovědným muzeem v čele či budovami Vojenského historického muzea, až po (ne)obyčejné domy jako jsou banky či hotely. Vídeňští architekti dokonale skloubili nové se starým, takže katedrála sv. Štěpána se odráží v prosklených oknech budovy náměstí, holet Topazz má atypicky kulatá okna, o novém areálu Wirtschaftsuniversität, tedy Vysoké školy ekonomické Wirtschaftsuniversität Wien, se píše v předních časopisech věnovaných architektuře. Opět mě napadlo srovnání s Prahou a do mysli se vkradla Kaplického knihovna a nechutné politicko-osobní půtky doprovázející její nepostavení.
Jakkoliv to může vypadat, že Vídeň láká víc než Praha, není tomu tak. Praha sice klade na turistu mnohem větší nároky, ale přesto je z hlediska návštěvnosti před Vídní. Zatímco Vídeň v roce 2017 navštívilo zahraničních turistů 15 760 254, Praha jich měla o 1 036 130 více. Data na člověka přesně dodala agentura European Cities Marketing.
Stačila krátká návštěva Vídně, aby vedla k mnoha myšlenkách směřujících do Česka. Ano, máme tady levné pivo, což se mimo jiné projevuje na návštěvnosti jak z Německa, tak Velké Británie, ale v mnoha jiných směrem pokulháváme. Ale nemít foťák, možná jsem si toho ani nevšiml.
Prakticky:
Bus nebo letadlo?
Aktuální možnosti nízkonákladových leteckých společností nabízejí na první pohled neuvěřitelné možnosti. „Do Londýna za osm stovek? Nekup to.“ Do Vídně se dá letět ještě mnohem levněji, ale přichází druhý pohled. Zatímco do autobusu sednu a jedu, na letiště musím přijít dříve a projít sítí kontrol. Letiště jak v Praze, tak ve Vídni (o Londýnu ani nemluvě) rozhodně není v centru města, čímž narůstají náklady na dopravu, tedy peníze, které jsem se snažil ušetřit. Jelikož má záliba ve focení vyžaduje slušné vybavení včetně stativu, v případě „nízkonákladovky“ to znamená osekat výbavu (zejména velký, přes tři kila vážící stativ), nebo si zaplatit za nadváhu, což někdy bývá cena skoro stejná jako částka za letenku. A v neposlední řadě si v autobusu můžu dát pivo, které si koupím na nádraží. Zkuste si do letadla „z venku“ přinést pivo. Prostě na krátké evropské vzdálenosti autobus vítězí a můj oblíbený, na čas jezdící Eurolines, ani tentokrát nezklamal. Když mě vyhodil takřka v centru Vídně, první snímky mi začaly plnit kartu je pár minut po vystoupení.
