BÁBINKY NA KOLOLODI
Poznání, které jsme si odvezli z letošní koloplavby, se netýká ani tak překrásné chorvatské přírody, jako spíš rodinných zákonitostí. I když naše maminky důchodového věku nestačily tempu, i když se občas ztrácely v mapě (a protože zásadně neposlouchaly výklad průvodce, tak i v terénu), přesto všechno měly na konci dne sílu upozornit nás, že jsme málo oblečení / moc pijeme / chodíme pozdě spát… Na letošní Kololodi jsme pochopili, že jsme pořád ještě děti.
Vymydlené ráno v zátoce Trstenik vezme bábinkám na chvíli řeč, takže nás ani nepotěší obvyklou dávkou drobných zlomyslností, které myslí dobře. Pak už to nestihnou, protože my se vylodíme, zatímco je Navigator unáší podél Pelješce k jihu.
Máváme jim z pohodlné asfaltky, která kousek nad mořem spojuje Trstenik s Žuljanou. Obětujeme pár výškových metrů a v Žuljaně sjedeme až k moři, do malé zátočiny. Pláž, hospůdky utopené v jarních květinách a schůdky do apartmánů v patře, to všechno čeká v Žuljaně na sezónu. Zatím není otevřená ani samoobsluha. Na molu se suší rybářské sítě a my si z jeho konce prohlížíme kopec, který nás čeká.
Je to kopec „lodí na suchu“. V polovině stoupání je převrácená stará rybářská loď a úplně nahoře, odkud opět vidíme bílého Navigatora, je ještě malá lodička, taková šmajchlovací, když fouká. A zrovna v tomhle sedle nejspíš fouká pořád.
Spěcháme tedy do vnitrozemí poloostrova, směrem D. Dubrava, kde se napojíme na hlavní silnici. Po zběžném pohledu do mapy usoudíme, že po ní už pohodlně sjedeme do Stonu. A nebudeme se zdržovat doporučenými odbočkami do terénu, které sice slibují krásné výhledy, ale také namáhavé stoupání.
Měli jsme se do mapy podívat pořádně. Horská dráha natažená mezi vesnicemi Putnikovic, Zabrde, Ponikve a Metohija vyžadovala spíše lehčí převody a pivní zastávku. Malá vesnická sámoška nabídla kromě vychlazených plechovek také lavičky na terásce, odkud jsme pozorovali cvrkot na Pelješci. Obstarávali jej především cyklisté z Čech.
Pěkný sjezd se konal až úplně na závěr, kdy došlo i na ty výhledy. Hluboko pod námi je záliv Prapratna. Zdá se nám, že v něm vidíme Navigatora a snad i bábinky. A skutečně, i se skupinkou nových kamarádek stojí pár desítek metrů od nás.
Chvilku se radujeme ze setkání, které snad nešlo naplánovat líp. Bábinky jsou odpočaté a nadšené z dopolední plavby. Krajina se začíná měnit, kolem města Ston vítr ohýbá rákosí a všelijakou bažinatou trávu. Už vidíme hradby města.
Babča Rita na každé zastávce zopakuje, že ve Stonu jsme už kdysi byli. Poněkolikáté odpovídám: „Já vím, ale nepamatuju se, že jsme byli na hradbách.“
„Ale musíš, tamhle jsme přece byli,“ znovu a znovu babi Rita ukazuje na mohutné hradby, které se plazí po kopci a chrání město pod ním.
„Prostě si to nepamatuju,“ bezmocně přiznávám.
„No snad nejsi ještě tak stará,“ pobaví babi skupinku svých kamarádek. Šlápneme do pedálů a dohadování o tom, kdo kam pojede na oběd, necháme za zády. Zdálky slyšíme: „Kam jedou?“ „Kde budeme jíst?“ „Pojedeme s nima?“
Samozřejmě na naše bábinky ve městě počkáme. Dáme si oběd v parčíku, maminky nám koupí na tržnici jahody a společně si pochvalujeme, jak jsou slaďoučké a čerstvé. Pohoda trvá, dokud se nezačnou dohadovat, kudy pojedou dál.
Hela: „Ještě by to šlo tudy.“
Rita: „Tudy nejedu, to je do kopce.“
Hela: „Tak jo, jak myslíš.“
Rita: „No ne, jak myslíš ty, ale já to nejedu.“
Hela: „No jo no, dyk říkám, že pojedeme podle tebe. Já jen koukala, jak to vede tudy.“
Babi Rita: „No tak když chceš jet tudy, tak jeď s nima Helo!“
S mírnými obměnami tahle diskuze proběhne ještě mnohokrát. Jen výsledek je pokaždé stejný – jedou tak, jak jsme jim to na základě ranního brífingu s průvodcem (který ony skoro nikdy neposlouchaly), doporučili. Dnes to znamená po hlavní silnici ze Stonu a po chvíli odbočit po asfaltové „polňačce“ na vesnic Zamasline a Konštari.
Rozloučíme se. Netrvá dlouho a zase je potkáme – zrovna míří špatným směrem. „Jedete blbě,“ volá na ně Otta.
„Já vím, ale Hela mi nevěřila,“ volá babi Rita.
Babi Hela: „Ale věřila.“
Babi Rita: „Nevěřila. Ale aspoň vidíš tu salinu Helo.“
„Ale věřila,“ odvětí babča Hela, nicméně konečně to otočí a obě nám zmizí z dohledu.
Ston je krásné malé město, vystavěné podle promyšleného plánu 
A nechybí mu překrásná zákoutí, v kterých se kámen potkává s rostlinou
Nakukujeme do zmíněné saliny – soustavy bazénů, z nichž se odpařováním mořské vody získává kvalitní sůl. Nejen dnes, kdy se jí tu ročně vyprodukuje přibližně 2 000 tun, ale především v minulosti byla kvalitní mořská sůl zdrojem bohatství. Získávala se tu údajně už v prvním tisíciletí před Kristem. Když na to na konci středověku přišli představitelé nedaleké Dubrovnické republiky, saliny i s okolím koupili. Aby si území, které jim generovalo po několik století slušný zisk, ochránili, vystavěli tu tři pevnosti propojené sedm kilometrů dlouhými hradbami. A později přistavěli také město Ston.
Městský dům 
A bezprostřední venkovské okolí města
Nejkrásnější pohled na město je z hradeb. Z těch, na kterých jsem přeci jenom byla – na což si vzpomenu, jakmile tam znovu vystoupím. 70 kuna vstupného ale nelituji, Ston máme jako na dlani. Je to vlastně pár červených střech chránících kamenné domy, pravidelně uspořádané kolem několika ulic. Za nimi solné bazény a o kousek dál rákosí a „rybí zahrádky“, jak umanutě říkám farmám na ústřice. Těm se v celé této oblasti opravdu daří. Takže není divu, že i v místě, kde Pelješac přestává být poloostrovem a vpíjí se do pevniny, je spousta ústřicových hospůdek, barů a bufetů.
Necháme je za zády a po hodně vedlejší silničce kopírujeme Stonski kanal. Přejedeme hřebínek a za ním se připojíme na asfaltovou polňačku. Tady dojedeme koho? Do růžova vyladěné bábinky. Líbí se jim cesta i keře kolem ní. Upozorňují nás na roztodivné květiny. Dokonce nám prý chtěly natrhat do zásoby bobkový list, než zjistily, že rvou jinou rostlinu.
Na křižovatce s Jadranskou magistrálou se s nimi rozloučíme – babičky pošupajdí rovnou do Slano, zatímco my se vyhneme hlavní silnici drobnou oklikou s výšlapem do 360 m n. m. Z nadhledu stále s obavami sledujeme magistrálu a hledáme na ní barevné přilby babiček. Vzájemně se ujišťujeme, že nevede moc do kopce. Už tušíme, že nálada bábinek je závislá na výškovému profilu cesty.
Ten náš se ovšem ukáže jako brutálně zákeřný. Na konci – tedy pomyslném konci – stoupání se pečlivě obléknu a zazipuji v očekávání devítikilometrového sjezdu až k lodi. Po minutě skutečného klesání už vidím slíbený lom a za ním ten nejprudší kopec do kopce, jaký si umíte představit!
Dál už to ale jede opravdu samo, moře se přibližuje a přibližuje, až už se v něm můžeme vykoupat. Což s ohledem na kazící se počasí a večeři vonící z Navigatora odložíme na jindy.
Prakticky:
Kololoď je jedinečná kombinace cyklistiky a plavby, kterou vymysleli a pořádají lidé z ck Geotour. Loď je nejen dopravním prostředkem, který cyklisty přemisťuje od ostrova k ostrovu, ale i základnou a útočištěm. Na lodi se pluje, spí, jí a žije.
Každoročně je vypravováno několik kololodí na jaře a na podzim. Bližší informace o jednotlivých trasách, termínech a lodích najdete na www.geotour.cz
Čtěte také:
