DO BOSNY NEJEDU, TAM NIC NENÍ
U bohaté kololodní snídaně babi Rita dokola opakuje, že „v Bosně vůbec nic není, znám to tam, tam nejedu.“ Mohla by normálně říct, že si dnes stejně jako polovina bikerů dá od kola pohov, ale ona ne: „Já jedu do Dubrovniku, v Bosně nic není, jsou tam jenom kopce.“ V tom posledním ohledu měla pravdu.
Svým květnatým zdůvodňováním autobusové výpravy do města, kterému se právem přezdívá perla Jadranu, chtěla babi zastřít strach, že plánovaný průnik do vnitrozemí Bosny a Hercegoviny by neujela. A neujela.
Později výlet nazveme „bosenský masakr“, i když při něm krev netekla, i když se to celé odehrálo v Hercegovině (Bosna je ta severnější část země), a přesto, že se nám velmi líbil. Jeho cílem byla půvabná jeskyně Vjetrenica.
Začínáme jako vždy od hladiny moře, na Kololodi to ani jinak nejde. Z kopce do kopce, ale především do kopce, dosáhneme někde mezi vesnicemi Brestica a Rupnik kóty 670 m n. m. Díky krásnému rozhledu, který odtud je, vidíme také hlubokánské údolí, do kterého máme sjet. A protože v té době už od bosenských celníků víme, že alternativní hraniční přechod je ještě zavřený a že se tudíž budeme vracet stejnou cestou, musíme sebrat dost morálních sil, abychom nastoupané metry v dlouhém sjezdu utratili. Ne všichni se k tomu odhodlají.
Chorvatsko necháváme za zády... 
A míříme k hraničnímu přechodu
Raději na to nemyslím a kochám se. Silnice se klikatí v hornaté a kamenité vrchovině, která níž přechází v ono rozsáhlé zelené údolí, které na dvě svěží poloviny dělí řeka Trebišnjica. Když se za zatáčkou vyloupne vesnička, je to vždycky překvapení. Podrobně si je ale prohlédnu, až tudy za pár hodin budu supět nahoru.
Za městečkem Ravno, jehož domky jsou trochu po způsobu vlaštovčích hnízd přilepené v kopci, hledáme cyklostezku. Celá spojuje Mostar s Dubrovnikem a v této části vede příjemně po rovině a po náspu bývalé železnice. V nevelké výšce nad dnem údolí, zeleně svítícím do okolních pustě bílých kopců. Sem tam pod námi vesnice, ne všechny domy jsou obydlené a mnohé už asi nikdy nebudou… I minové pole z bezpečí náspu uvidíme.
A pak nás schramstne tunel plný netopýrů. Prozradí je nejprve příšerný smrad a pak měkké hromady, jež jsou původce zápachu. Šlapeme v netopýřím trusu a jeho stvořitelé nám piští nad hlavami. Vím, že se netopýři do vlasů schválně nezamotávají, že to jsou jenom pověsti… ale co je to platné? Stejně se v tunelu netopýrů bojím.
Na zdraví! 
A dobrou chuť!
Naštěstí i tady je na konci světlo. A dlouho to netrvá už ani do jeskyně. Vstupuje se do ní z vesnice Zavala, kde proto stojí pěkná výletní restaurace. Najdeme v ní všechny kololodníky, kteří dnes jeli na výlet. K jídlu si za příjemnou cenu objednáme výborné čevabi, pan hostinský nám grátis přinese panáky na dobrou chuť: pro Otího slivovici, pro dámu (to jsem já) višňový likér.
A jde se do jeskyně. Před zimou se chráním svou červenou pláštěnkou, k tomu od průvodkyně vyfasuji žlutou helmu, takže nakonec vypadám jako tlustý barevný trpaslík. Ťapu za průvodkyní, kolem terasovitých jezírek, nemnoha krápníků a soch medvěda a leoparda, jejichž kosti byly v jeskyni nalezeny. V sousedství jeskyně, v malém muzeu v Zavale, pak vystavují to, co tu zbylo po dávných lidských obyvatelích jeskyně: kostěné jehlice a keramiku.
Vjetrenica, největší a nejvýznamnější jeskyně BiH, zaujme spíš než výzdobou svými monumentálními rozměry 
Jeskyně "větru", jak lze volně přeložit název, je přes 7 km dlouhá. Návštěvníci projdou necelé dva
Zajímavé na jeskyni je, že když asi po kilometru dojdeme do určitého místa, zavelí průvodkyně otočku a jdeme zpět. Jako celý dnešní výlet, je i jeskyně cestou TAM A ZASE ZPÁTKY.
Na to, jak se zpáteční cesty obávám, uteče velmi dobře. Přes všechny ty hercegovinské „lautr roviny“ mě žene obrovský černý mrak, nacucaný vodou. K lodi to ale zvládneme za sucha.
Tam už nás čekají spokojené bábinky. Líčí procházku Dubrovnikem, který v tuto roční dobu přeci jenom trochu volněji dýchá a není přecpán turisty. Líčí kávičku, cestu autobusem i půvabný přístav. Vypadá to na pohodový večer. Ale chyba lávky!
Večeři nachystala posádka jako vždy opulentní. Polévka, brambory, grilovaná zelenina a šťavnatý kus krkovice. Když jsme všichni kolem stolu jídlo vynachválili, ozvala se babi Rita:
„To maso je tvrdý jako podešev, to se nedá jíst, hele,“ skřípala schválně nožem po talíři. Několik lidí ji ujistilo, že mají maso úplně měkké, a nabídlo výměnu. Odmítla se slovy: „Já to stejně nejím,“ a skřípala nožem dál.
Maso ale zbylo, tak si ho chlapi u stolu rozebrali. Tedy i Otto.
„No to jsem si mohla myslet,“ komentovala hned počínání svého syna babi Hela. „Podívej se na sebe, jak vypadáš…“
Jak přesně vypadá sice nedoplnila, nicméně oznámila spolustolovníkům, že člověk může mít klidně tlustý nohy nebo zadek, ale velký břicho že je zdraví nebezpečné. A že to myslí dobře…
Babča Rita už ji nemohla překonat, ani když bez zjevné souvislosti s čímkoli najednou prohlásila:
„Jednou na Fatře byla taková bouřka, že Jana se tak bála, že poslala mladší sestru pro tátu!“
Naštěstí se i tady konečně spustí liják a buší do horní paluby, že už babičky nejsou skoro slyšet. Dobrou noc.
Čtěte také:
Prakticky:
Kololoď je jedinečná kombinace cyklistiky a plavby, kterou vymysleli a pořádají lidé z ck Geotour. Loď je nejen dopravním prostředkem, který cyklisty přemisťuje od ostrova k ostrovu, ale i základnou a útočištěm. Na lodi se pluje, spí, jí a žije.
Každoročně je vypravováno několik kololodí na jaře a na podzim. Bližší informace o jednotlivých trasách, termínech a lodích najdete na www.geotour.cz
