Bábinky se zase jednou podívaly...
„Chcete ukázat na mapě, kudy pojedete?“ „Nejsme blbý…“ Blbý rozhodně bábinky nejsou, ostatně to všechno nás před lety samy naučily. Problém je, že se neshodnou, která z nich je na mapy chytřejší.
Končí ostrovní putování... 
...nezadržitelně se blížíme k pevnině
Naše cesty se naprosto rozejdou, tedy rozjedou, hned ráno. My strávíme dopoledne stoupáním na Vrata Biokovo – 13 km serpentýn se stále otevřenějším obzorem a panoramatickými výhledy na stále titěrnější Jadran pod námi. Stará silnička se prodírá i spáleništěm, které tu zbylo po loňských požárech.
A ještě poslední výšvih vysekaný ve vrcholové skalce a je tu výletní restaurace Vrata Biokovo. Máme v nohách 897 výškových metrů a pršut se sýrem a s pivem si rozhodně zasloužíme.
Číšník v hospodě v oblacích 
Na Vrata Biokova se dá dojet autem, restaurace umí uspokojit i náročnější hosty
Zatracené mouchy! 
Ale i krásné výhledy z "vrat"
Bábinky jedou podél pobřeží. Z Podgory do Makarské, kde je čeká poslední noc na lodi Navigator, to není úplně jednoduché – musejí kličkovat, místy je pobřežní silnička vyplivne do stoupání, pak zase z kopce. Příležitostí k tomu, aby jedna odbočila vlevo a druhá velela vpravo, je dost a dost. Cesta mezi letovisky, po plážích, v borovicových hájích a po promenádách se však bábinkám fakt líbí, takže nám později své bloudění líčí s upřímným pobavením.
My moc příležitostí sjet ze správné cesty nemáme. Zaprvé máme z Vrat Biokovo perfektní přehled o širokém a dalekém okolí, trefili bychom i bez mapy. Zadruhé je odtud možné jet buď dál nahoru až na nejvyšší bod pohoří Biokovo - Sveti Jure (to nemáme v úmyslu), nebo zpátky po vlastních stopách (to už vůbec ne), nebo po makadamové cestě krasovým parkem s nádhernými výhledy na okolní vrcholy. A tahle cesta je naše! Je příjemná, mírně stoupavá úplnou pustinou.
Hlavní hrdina dnešního příběhu - bicykl 
Protože kde jinde píchnout než tady?
Těšíme se na spektakulární sjezd z Gornje Igranje až do Makarské, silnicí vystřílenou v obrovském skalním masivu. Jenže to by nesměl Otí píchnout a pak zjistit, že nemá šlaufek k pumpičce. Stane se to na začátku klesání. Jak ubývá vzduchu v duši, zpomaluje, ale zastavit si netroufá. Takže toho moc nevidí, zato se vůbec nesveze… Kousek nad Makarskou najdeme šlaufek na dně mé brašny.
A v Makarské bábinky. Už se prý těší na večeři! Jsou milé, opálené, nebrblavé, jako by je někdo za ten týden vyměnil. I příhodu s úchylem, který se na ně přilepil na jedné opuštěné pláži, vyprávějí s upřímným pobavením: „Aspoň se stařenky zase jednou podívaly,“ řehtají se jedna přes druhou.
Předkrm poslední kololodní večeře 
A poslední večeře (naštěstí bez následné cesty na Golgotu, my jenom jedeme domů)
Pomalu se k nám plíží poslední noc na lodi, poslední spaní s mořem vody pod hlavou a slaným nebem nad ní. Je v tom vždycky kousek smutku, když člověk musí nechat voňavý Jadran za zády.
I bábinky zjihnou. Na otázku, zda chtějí jet i příští rok, se sice ty naše outdoorové maminky pošťuchují jako školačky, ale my víme své – odpověď jim vidíme na očích.
Prakticky:
Kololoď je jedinečná kombinace cyklistiky a plavby, kterou vymysleli a pořádají lidé z ck Geotour. Loď je nejen dopravním prostředkem, který cyklisty přemisťuje od ostrova k ostrovu, ale i základnou a útočištěm. Na lodi se pluje, spí, jí a žije.
Každoročně je vypravováno několik kololodí na jaře a na podzim. Bližší informace o jednotlivých trasách, termínech a lodích najdete na www.geotour.cz
Čtěte také:
