Kamarádi na život a na smrt
24. března se "slaví" Den Horské služby v České republice. Uvozovky jsou na místě, protože je to na památku smutné události. 24. 3. 1913 na hřebenech Krkonoš zahynuli kamarádi Bohumil Hanč a Václav Vrbata. Možná zbytečně, jak mi naznačoval pan Vrbata, jemuž to zase naznačoval jeho dědeček – bratr jednoho z aktérů tragédie.
Ten příběh znám od dětství a dodnes si pamatuji, jak moc mě dojímala smrt Bohumila Hanče a Václava Vrbaty v březnové vánici. Věkem se to nezlepšilo, naopak. Dochází mi, že v tomhle příběhu je úplně všechno: napětí, tragický konec, statečnost, kamarádství, obětavost, tajemství i trocha pochybností. Při každé výpravě do Krkonoš, při každém výročí těch událostí hledám, komu bych o statečných lyžařích vyprávěla. Jste na řadě...
Asi každý ví, že toho dne se vydal na trasu lyžařského závodu Bohumil Hanč, který nedaleko od Labské boudy (téměř) umrzl. Na hřebeny se za ním vydal i jeho kamarád Václav Vrbata, půjčil mu svůj kabát a rovněž zahynul. Co tomu všemu ale předcházelo a jak přesně se tragédie udála? A šlo jí zabránit?
Několikrát jsem o tom mluvila s ředitelem Krkonošského muzea v Jilemnici, historikem Janem Luštincem. Ani jemu nedává příběh Hanče a Vrbaty spát, to on doplnil slavnou knihu Františka Kožíka Synové hor historickými fakty a dobovými materiály. O Hančovi a Vrbatovi říká:
„Všichni se shodují, že to byli milí a společenští a citliví kluci. O tom svědčí i deníky. Dokázali se radovat, klukovsky blbnout. Ta tečka přišla jako blesk z čistého nebe.“
Milí kluci
Dobový tisk o nich psal v superlativech. Znali se jak z evangelické církve, ke které oba patřili, tak ze Sokola. Byli oblíbení, obětaví, skromní, vlastenečtí a prý i hezcí... A nadaní. Pravnuk Bohumila Hanče Aleš dodnes opatruje krasopisně psané básně, písničky, úvahy i popisy Sarajeva, kde byl mladý Bohumil Hanč na vojně. Otec Aleše, který se narodil jako pohrobek slavného závodníka, se stejně pečlivě staral o medaile a ceny, které Hanč získával na lyžařských kláních.
Ne všechno ale bylo nalakováno na růžovo... Bohumil Hanč byl ženatý a manželé přišli o první dítě krátce po jeho narození. Žili v Hrabačově v domku, na který spláceli hypotéku. Paní Slávka si velmi přála, aby Bohumil se závoděním skončil. Měla o něj strach, byla totiž znovu těhotná a před osudným závodem jí zbývalo do porodu pár týdnů. Hanč se zprvu na závody skutečně nepřihlásil, členové lyžařského oddílu - a patrně i kamarád Vrbata - však tak dlouho naléhali, až ustoupil. Svou roli možná sehrál i fakt, že i mezi lyžaři tehdy trochu vřely nacionalistické vášně, jež se promítaly do soutěžení mezi Čechy a Němci. A bez Hanče by mohli Češi jako celek prohrát...
„Pro pradědu to muselo být obrovské dilema. Nakonec se nechal přesvědčit a jel, ale myslím, že po závodě chtěl opravdu skončit,“ řekl mi Hančův pravnuk, když jsem se s ním setkala u příležitosti stého výročí závodu. Prozradil také, že prababička Slávka se už nikdy nevdala a zemřela v padesáti letech v roce 1940. Svého syna a Alešova dědečka na hory prý moc nepouštěla, což je pochopitelné tím spíš, že byl slabý na srdce.
Václav Vrbata se na rozdíl od svého kamaráda oženit nestihl. Mladý místonáčelník Sokola zemřel svobodný a bezdětný, nejbližším žijícím příbuzným je tak pan Bohumil Vrbata. Jeho dědeček byl jedním z pěti bratrů, kteří společně vyrůstali v chalupě v Mříčné. Dva bratři zemřeli bezdětní, o osudech čtvrtého rodina nic neví. Dalším byl Václav Vrbata, který zahynul při závodě a aniž by závodil.
24. březen 1913
Závod na 50 km byl prvním vůbec, který se jel stylem start–cíl. Nejen u nás, ale i ve světě. Předcházejících sedm ročníků se totiž v Krkonoších jelo tak, že závodníci prvních čtyřicet kilometrů běželi společně, společně si dali i oběd a teprve na poslední desítce závodili v dnešním slova smyslu.
Osudného rána se startovalo z Labské boudy v půl sedmé ráno. Dostavilo se šest závodníků, přičemž všichni se předchozího dne museli vlastními silami dopravit na Labskou boudu. Poslední přišel Bohumil Hanč z téměř 25 km vzdálené Jilemnice.
Mělo se jet na tři kola. Hanč se v prvním rychle dostal do čela, ale na Violíku si zajel. Ztrátu dohnal, což podle historika Jana Luštince vylučuje spekulace o tom, že nebyl ve formě. Zároveň se tím ovšem dost vyčerpal.
To už se ale počasí začalo kazit. Za prudkého deště teplota klesala z minuty na minutu a vítr nabíral na síle. Hanč přijel v 9,41 k Labské boudě, kde ovšem ještě nikdo závodníky nečekal a tak tu nebylo připraveno občerstvení. Do druhého kola nastoupili už jen čtyři závodníci, tři z nich ale brzy vzdali a vrátili se na Labskou boudu. Stejně jako o chvíli později zmrzlí kontroloři z dalších stanovišť. Závod byl zrušen. Hanč o tom ale nevěděl a stále jel.
Ve 13,15 Labská bouda znervóznila. Závodníci Rath a Jarolímek a ředitel závodu Fischer vyjeli do vichřice Hanče hledat. V zuboženém stavu, kdy blábolí a není schopen se ani zvednout, ho našel Emerich Rath. Bohumil Hanč byl v deliriu, blábolil a nebyl schopen se zvednout. Pražský Němec Emerich Rath odepnul své i jeho lyže a snažil se ho nekonečných pět set metrů nést. Byl to nadlidský výkon. Do konce života nezapomněl Emerich na to, jak nedokázal přítele a soupeře dopravit do bezpečí:
„Dnes ráno v 9 hod. postavil jsem kříž zhotovený z lyže na místě, kam jsem přítele Hanče dopravil na zádech. Bude mi to smutná upomínka, neb osud mi nepřál, abych zachránil život přítele, lyžaře tak milého. Čest jeho památce,“ napsal o den později do pamětní knihy na Labské.
Toho odpoledne se na boudu vrátil sám a zburcoval záchrannou výpravu, která ovšem Hanče nalezla již bezvládného. Dopravili ho na Labskou boudu, ale oživit se ho nepodařilo. Další mrtvý, Václav Vrbata, byl nalezen později, neboť nikdo o jeho přítomnosti na hřebenech nevěděl. Co se mezi přáteli ve vichřici odehrálo? To jsou otázky, které si klade i Jan Luštinec – a zároveň ví, že odpovědi odvál ledový vítr.
„Jediné, co je jisté, že mu půjčil kabát, čepici a že ho chtěl chránit. Ale co si řekli? Jestli jel třeba Hanč dál na nátlak Vrbaty? Nebo ho naopak Vrbata přemlouval, aby odstoupil?“ Ředitel muzea, které opatruje působivou expozici o historii lyžování, vidí příčinu tragédie nejspíš v souhře několika náhod. O tom, že by ke smrti přátel vedla nějaká mimořádná zarputilost Bohumila Hanče, pochybuje: „Nebyl to žádný fanatik. Nevěděl, že závod skončil, chtěl prostě vyhrát.“
Nepravděpodobná mu připadá rovněž "nacionalistická" verze příběhu, podle níž Hanč zblbnul touhou dokázat, že Češi jsou lepší než Němci. „Rath s Hančem byli přátelé, viděl jsem je na fotce, jak se drží kolem ramenou,“ je si jistý ředitel muzea Jan Luštinec tím, že pražský Němec Emerich Rath byl přítelem Čecha Bohumila Hanče.
Pro úplnost je třeba dodat, že svou teorii měla i rodina Václava Vrbaty. Před třemi lety mi to pověděl pan Bohumil Vrbata, i když sám z toho byl spíš na rozpacích. Jeho dědeček mu prý vyprávěl, že úřady tehdy nedovolily z neznámých důvodů pochovat Hanče a Vrbatu na jednom hřbitově a že také zakázaly exhumaci, o kterou rodina údajně žádala. Proč?
„Tehdy tam závodili Němci s Čechama, přitom vztahy mezi nimi byly narušené. Děda tvrdil, že Češi museli dostat při občerstvení do pití nějaký oblbovák, něco na tlumení výkonu. Aby nevyhráli. Aby vyhráli Němci. Určitě je prý nechtěli zabít, ale zpomalit. Ne že by v tom ale měli prsty ti němečtí závodníci, to si děda nemyslel. Ale bafuňáři...“
Trochu radosti
Každý, kdo někdy pobyl na hřebenech Krkonoš, ví, jak strašlivou sílu může mít příroda, pokud se rozhodne ukázat svou horší tvář. „To, co se stalo Hančovi s Vrbatou, se stává dodnes – v době mobilů, sněžných skútrů a satelitních navigací. Vrcholová bouře vás srazí na kolena,“ říká milovník hor a historie Jan Luštinec.
Hanč a Vrbata lyžovali v době, kdy lidé objevovali krásu zimní přírody a byli přesvědčeni, že s lyžemi jim leží u nohou. Až do chvíle, kdy zima zabila Bohumila Hanče a Václava Vrbatu, v Krkonoších žádní lyžaři nezahynuli.
Byli to milí mladí kluci... jediné pozitivní na jejich konci je to, že začal něco hodně důležitého - organizovanou záchranu v horách. Postupně se zdokonalovala, až se roku 1935 narodila Horská služba. A 24. březen "slaví" jako svůj den...
Pro mě osobně je ale příběh "milých mladých mrtvých kluků" pořád především o půjčené bundě a čepici. Kdyby si ji nesundal a nepůjčil kamarádovi, mohl jeden milý kluk zůstat naživu.
U toho se dojímám už od dětství.
Foto autorka a archiv Krkonošského muzea v Jilemnici
