Slovem svět
Každých deset dní lidstvo ztrácí jeden jazyk. Nikdy dříve podle lingvisty a antropologa Miroslava Černého tak rychle kultury a jazyky nemizely. Proto za nimi - s výjimkou Antarktidy - putuje po všech kontinentech. Zeptali jsme se ho nejen na práci v terénu, ale také na to, jaké jazyky budou "in" v nejbližší budoucnosti.
Jak je to na světě nyní s mizením jazyků? Ubývá jich rychleji a více než dříve?
Situace je velmi vážná. Na přelomu století bylo vyčísleno, že z 6000-7000 jazyků (údaje se liší), jimiž se tehdy na planetě hovořilo, do konce 21. století přežije, s trochou štěstí, polovina, spíše ještě méně. Dnes, kdy máme za sebou prvních patnáct let, vidíme, že pokud nic neuděláme, hrozivý scénář se nejspíš vyplní. Jazyky sice vždycky vymíraly, ale tempo, v jakém mizí dnes, je bezprecedentní. Přibližně každých deset dní ztrácíme jeden jazyk. A protože každý jazyk je provázán s kulturou lidí, kteří jej používají, paralelně dochází také ke kulturní erozi, ke ztrátě kulturního bohatství lidstva.
Co je příčinou tak rychlého úbytku?
Jde o to, že velkým počtem jazyků hovoří jen málo početné komunity. 96 procent jazyků světa promlouvá ústy pouhých čtyř procent světové populace. Naopak deseti „nejsilnějšími“ jazyky hovoří více než polovina všech lidí na naší planetě. V minulosti to nebyl problém. Díky izolaci dokázaly prosperovat i jazyky, jimiž hovořilo třeba jen několik stovek mluvčích. Dnes je situace odlišná. Na mapě neexistují bílá místa, díky moderním technologiím je vše propojené a sdílené, lidé jsou na pochodu, stěhují se do měst, globalizace proniká i do těch nejvzdálenějších koutů Země. Díky tomu všemu přicházejí menšinové jazyky o podmínky potřebné k přežití.
Jak se vlastně jazyky zkoumají - co vy na cestách konkrétně děláte? Představte prosím trochu lingvistu-antropologa.
Ohrožené jazyky je třeba v prvé řadě zdokumentovat. Musí se získat a archivovat dostatečně rozsáhlý jazykový materiál. Terénní lingvisté proto nahrávají rozhovory s rodilými mluvčími, zaznamenávají ústní slovesnost, mýty, legendy, písně, pořekadla... Na základě těchto dat se provede analýza, která umožní sestavit slovník jazyka a jeho gramatiku. A také písmo. To vše pak poslouží při tvorbě učebnic a při výuce nových mluvčích. Jak to vypadá v reálu, hezky ukazuje dokumentární film The Linguists (2008), který byl ke zhlédnutí i v České republice.
Na rozdíl od lingvistů, kteří se zajímají výhradně o jazyk, jeho systém a strukturu, lingvističtí antropologové se více zaměřují na užívání jazyka v konkrétních situacích a k jazyku přistupují jako k nástroji, který jim umožňuje vhled do určité kultury. Zkoumají společenskou roli jazyka, jazykové chování, komunikační strategie mužů a žen, jazyková pravidla, jazyková tabu... Mně osobně nejvíce zajímaly postoje jednotlivých mluvčích k vlastnímu jazyku. Ve velké většině případů byly kladné a komunity, u nichž jsem pobýval, měly zájem na tom, aby jejich jazyk přežil a mohl být předán dalším generacím.
Jak jste se k nevšednímu oboru dostal?
Tak trochu obloukem. Vždycky mě zajímaly cizí národy a kultury a dlouhou dobu jsem zvažoval, že půjdu studovat etnologii či kulturní antropologii. Láska k literatuře mě však nejdříve nasměrovala ke studiu moderní filologie, konkrétně anglického a českého jazyka a literatury, a o trochu později převládl zájem o studium jazykovědy. Protože mi ale antropologie zůstala pod kůží, snažil jsem se jí věnovat alespoň distančně. Navíc jsem vždycky hodně cestoval a moje cesty nezřídka vedly za původními etniky. Když jsem získal pozici na univerzitě, pokusil jsem se své odborné zájmy a koníčky spojit v jedno a výsledkem bylo otevření semináře Základy lingvistické antropologie a posléze i dvousemestrálního kurzu Domorodé jazyky a kultury Severní Ameriky.
Tady je důležité dodat, že pracuji na katedře anglistiky a amerikanistiky, a hlavní náplní mé odborné a pedagogické práce je tudíž pedagogická a badatelská činnost v oblasti anglické jazykovědy a anglo-americké literatury. Lingvistické antropologii se stále ještě věnuji hlavně ve svém volném čase. K pořádnému, dlouhodobému terénnímu výzkumu jsem se také doposud nedostal. Prozatím se proto zaměřuji na její popularizaci, především s ohledem na problematiku ohrožených jazyků. Rád o ní přednáším, píšu populárně-vědné články a knihy. Čerstvě jsem založil facebookovou stránku Mizející hlasy , kde sdílím nejrůznější informace, texty, odkazy, videa.
Je pravda, že svět míří k několika málo světovým jazykům - angličtině, španělštině, čínštině... ?
Budoucnost jazyků lze předvídat jen s obtížemi, ta je vždycky nejistá. Vezměte si třeba latinu nebo aramejštinu, tyto jazyky se po stovky let používaly na obrovském území a dnes jsou z nich v podstatě mrtvé jazyky. Asi nebude chyba, když řekneme, že v následujících letech bude svět i nadále směřovat k několika velkým jazykům. Už ale není jisté, které to budou. Například angličtina, dnes vnímána jako globální jazyk číslo jedna, se rozpadá do řady variant, které se vzdalují jedna druhé a pomalu začínají být vzájemně nesrozumitelné. Nemluvě o tom, že angličtina, kterou mezi sebou používají nerodilí mluvčí, se od angličtiny rodilých mluvčích zásadně liší, jde mnohem více o konstrukt než o živý jazyk. K mateřskému jazyku obvykle přistupujeme s láskou, je to intimní záležitost. Jestli se ale jako druhému, cizímu jazyku budeme učit angličtině, nebo portugalštině, čínštině, nebo hindštině, o tom mnohem více rozhoduje pragmatická stránka věci. V tuto chvíli je praktické umět anglicky nebo čínsky. Za pár let může být výhodnější umět arabsky nebo rusky…
Proč jsou místní jazyky a nářečí podle vás důležité, když se jimi jejich mluvčí stejně mimo svůj prostor nedomluví?
Pro své mluvčí jsou stejně důležité jako pro nás čeština. Tou se také mimo středoevropský prostor nedomluvíme, a přesto ji považujeme za něco důležitého, za součást naší osobní i kolektivní identity. Je to něco, co nás spojuje s předky a vytváří pouto se současníky. Čeština má tu výhodu, že je oficiálním jazykem země a v rámci České republiky jí nekonkurují jiné jazyky. Mluvčí menšinových jazyků se nalézají ve vícejazyčných zemích a jejich jazyky obvykle oficiální status nemají. Výsledkem je jejich marginalizace, například chybí ve školství, v médiích, na úřadech a podobně.
To ovšem neznamená, že jsou tyto jazyky méně cenné než tzv. jazyky velké. Všechny jazyky jsou si rovny, a to, zda se zrovna nacházejí ve stadiu ohrožení, nebo naopak rozkvětu, nemá s jejich charakterem nic společného – jazyková vitalita je vždy výsledkem historických, politických, společenských a ekonomických faktorů, nerozhoduje o ní typ jazyka. Je také dobré si uvědomit, že jazyková pestrost je důležitá hodnota a že menšinové jazyky jsou cenné nejen pro své uživatele, ale mohou obohatit (prakticky i esteticky) nás všechny. Více si o tom můžete přečíst v mé knížce.
Jak dlouho vznikala vaše nová kniha Slovem svět? I když je asi lepší se zeptat, JAK vlastně vznikala?
Kniha vznikala několik let a osobně ji chápu jako pokračování své předchozí knihy Pátá rovnoběžka: Přírodní národy Asie, Afriky a Ameriky (2011). V ní jsem porovnal etnika žijící v tropických oblastech tří kontinentů a míru jejich kulturní asimilace. V nové knize jsem se více zaměřil na jazyky menšinových etnik hned z pěti různých částí glóbu. Obě knihy ale chápu jako cestopisy, takže klíčová vždycky byla konkrétní cesta, která měla konkrétní cíl, který jsem se pokusil naplnit a o jeho realizaci poreferovat v textu. V obou knihách jsem se přitom cíleně snažil vyhýbat tomu, co na cestopisech kritizoval už Claude Lévi-Strauss, všem těm „řídkým“ popisům průběhu cesty: např. kdy jsem vstal, kolik kilometrů jsem ujel, co jsem jedl, kde jsem si roztáhl spacák. Jako autor jsem usiloval o potlačení vlastního ega a dal před ním přednost těm „druhým“, popisům jejich kultur a hlavně jazyků.
Od běžné cestopisné produkce se kniha liší tím, že nemá fotografický doprovod. Proč?
Toto rozhodnutí bylo záměrné. Říkal jsem si, že když už mám vyprávět příběhy jazyků, tak to musím učinit výhradně za pomoci slov. Jazyk není vizuální záležitost, pokud tedy nehovoříme o písmu, kterým ovšem velký počet menšinových jazyků stejně nedisponuje. Fotografie nám o něm tedy nic neprozradí. Navíc mi trochu vadí, jak dneska začíná v cestopisných reportážích i knihách převažovat vizuální stránka nad stránkou textovou. Příliš často narážím na nicneříkající fotoreportáže, které se sice mohou pochlubit kvalitními snímky, ale bohužel jen stručnými a povrchními komentáři. Nemůžu si pomoct, ale nejlepší cestopisy, které jsem kdy četl, fotografie neměly: Cesty písní Bruce Chatwina, Sněžný levhart Petera Matthiessena, Arktické sny Barryho Lópeze. Možná se mýlím, ale mám za to, že cestovatel má být spíše spisovatel než fotograf. Na druhou stranu uznávám, že existují případy, kdy dobrá fotografie dokáže říct více než tisíc slov. Ale ne o jazycích.
Kolika jazyky hovoříte, kolika rozumíte a kolika jste schopen se základně dorozumět?
Jsem rád, že se ptáte takto zeširoka, protože lidé, kteří se pohybují mimo obor, si pod označením lingvista obvykle představí polyglota – člověka, který hovoří množstvím jazyků. Tak to ale obvykle není. Člověk, který se například odborně zabývá češtinou, nemusí nezbytně hovořit jinými jazyky.
Znalost většího počtu jazyků je ale v lingvistickém bádání samozřejmě výhodou, zejména když chci jazyky a jazykové chování srovnávat. Pro lingvistu je ovšem jazyková znalost něco jiného než pro laika. Laik ji chápe jako schopnost se v daném jazyce dohovořit, pro lingvistu je to hluboké pochopení jazykového systému, včetně porozumění jazyku v socio-kulturním kontextu, což nutně neznamená, že daný jazyk dokáže používat jako rodilý mluvčí.
Osobně se považuji za kompetentního uživatele tří jazyků: češtiny, angličtiny a španělštiny (tu si ovšem musím pravidelně oprašovat, protože mám zřídkakdy příležitost ji použít). Při troše snahy se dorozumím také německy a polsky. Patřím ke generaci, která ještě stihla mít ve škole ruštinu. A pak je tu několik jazyků, které mě z různých důvodů zajímají odborně: anglosaština, gótština, stará gotlandština. Něco vím také o latině a několika indiánských jazycích.
Neobyčejný cestopis Miroslava Černého Slovem svět právě vyšel. Ukázku z knihy čtěte ZDE.
