Zaříkávači saharských písků
V jaké sestavě je nejlepší vydat se za Berbery? Proč berberští muži opouštějí rodné vesnice? A proč jsou taxikáři v tuniské Džerbě nejlepšími průvodci po její berberské minulosti?
Svůj profesní život tráví Miroslav Černý s jazyky, přičemž naturelem je vášnivý cestovatel. Vlastně není divu, že se tyto proudy v jeho životě spojily a spisovatel Černý se zabývá umlkajícími domorodými jazyky celého světa.
Jeho nejnovější kniha Slovem svět je jazykovým cestopisem, který nás zavede hned do pěti částí glóbu, a to za Veddy, nejstaršími obyvateli Srí Lanky, na severozápad USA za Indiány sídlícími u pobřeží Pacifiku, dále za tuniskými Berbery, norskými Laponci a nakonec za domorodými obyvateli Austrálie z Arnhemské země a z ostrovů Tiwi. Přinášíme ukázku z kapitoly o Berberech:
Za Berbery a jejich jazyky je výhodné vydat se za doprovodu ženy, nebo klidně i s dítětem. Smíšený pár obvykle nepůsobí příliš podezřele a u domorodců nevyvolává takové obavy jako osaměle se potulující cizinci mužského pohlaví, u nichž si nemohou být jisti, jaké nebezpečí z jejich strany hrozí. Především je ale důležité vědět, že u Berberů jsou to ženy, kdo uchovává a posiluje životnost berberského jazyka. Jelikož je z různých důvodů nepravděpodobné, že by se Berberka dobrovolně dala do hovoru s neznámým mužem, navíc neberberského původu, je ženský doprovod cestou, jak se dostat k důležitým, nejen jazykovědným informacím. V tomto ohledu není rovněž divu, že autorem jedné z nejrespektovanějších antropolingvistických prací o postavení a užívání jazyka v berberských společenstvích je žena. Na mysli mám americkou badatelku Katherine E. Hoffmanovou, která v současnosti působí na Nothwestern University v Illinois a v odborných kruzích se proslavila studií We Share Walls: Language, Land, and Gender in Berber Morocco (2008).
Hoffmanová realizovala výzkum mezi berberskými ženami v Maroku. I když šlo o její první terénní výzkum – v rámci disertační práce – trval tři a půl roku, což je něco obdivuhodného; obvykle pobyt u zkoumané komunity zabere jeden rok, nanejvýš dva. Díky znalosti všech tří lokálních jazyků (úřední arabštiny, koloniální francouzštiny a berberského dialektu tashelhit) nemusela badatelka spoléhat na pomoc tlumočníka zprostředkovatele a mohla sama a intimně proniknout do světa berberské společnosti se všemi jejími aspekty a nuancemi, zejména co se týká jazykového jednání Berberů a Berberek.
Toto etnografické dobrodružství přineslo na rozdíl od současných dobrodružství turistických a cestovatelských (milí kolegové cestovatelé mi odpustí) nejen ploché a rozředěné zážitky, ale skutečné poznání, transformované do přesných slov. Kromě několika černobílých fotografií Hoffmannová svou publikaci nedoprovodila žádným působivým fotografickým materiálem, a přesto před námi svět a životy marockých Berberů vystupují plasticky, ve všech podstatných barvách, zvucích, vůních, chutích i dotecích.
Vidíme obrazy rozpolcených berberských rodin, v nichž muži opouštějí rodné vesnice, stěhují se do měst za prací a domů se vracejí jen párkrát do roka. Slyšíme hlasy žen, jak si vyprávějí a zpívají během tvrdé práce na horských políčkách, u tkalcovského stavu nebo při sbírání dřeva na topení. Vnímáme specifickou směs pachu a vůně, kterou je prostoupena marocká krajina a a která se rozpouští teprve v nejvyšších partiích Atlaského pohoří. Na jazyku nám hrají různé úpravy kuskusu, zejména berberská kefta, a jehněčí kořeněné šafránem a pálivou paprikou, to ovšem pouze při oslavách. Doslova se dotýkáme duší i těl berberských dívek, aniž by nám za to hrozil trest. Můžeme pohladit rozvrásněné tváře berberských babiček, starcům nacpat čibuk a usměvavým dětem utřít holuba u nosu. Jsme tam s nimi všemi. Chvíli na ulicích Meknesu, Rabatu, Casablanky či Paříže pokřikujeme po kolemjdoucích a prodáváme zboží všeho druhu, hned se zase účastníme výročních berberských slavností, hromadných svateb nebo chlapecké obřízky někde hluboko v horách.
Hoffmannová ovšem svůj text formuluje v minulém čase, čímž dává jasně najevo, že od dob jejího výzkumu v druhé polovině devadesátých let minulého století se určitě mnohé změnilo. Ne nutně k horšímu, k takovýmto hodnotícím závěrům se etnografové vždy staví rezervovaně, ale změnilo. Změny přitom nebyly automaticky na úkor berberského jazyka. Na jednu stranu sice došlo ke ztrátě znalosti některých žánrů berberské ústní slovesnosti u nejmladší generace, na stranu druhou získala marocká berberština ortografickou podobu, a tím si otevřela dveře do školství, nejprve základního, pak i vyššího. Nelze nevidět, jak se mezi některými Berbery šíří frankofilní tendence, ale stejně tak nemůžeme přehlížet aktivity berberského obrozeneckého hnutí, jemuž se podařilo prosadit berberštinu do veřejného života a do vlivných médií (např. už od roku 1994 se mohou vysílat v berberštině zprávy v celostátní televizi). Zcela jistě ubylo počtu monolingvních mluvčích berberštiny, ta ale zároveň posílila politický vliv do takové míry, že ji král Mohamed VI. vyhlásil roku 2011 druhým úředním jazykem země a marockým kulturním dědictvím.
My jsme si za cíl naší severoafrické cesty nevybrali Maroko, nýbrž Tunisko, třebaže má žena v Maroku nějaký čas pobývala, a mohla mě tudíž upozornit na některé klíčové rozdíly. V prvé řadě je to procentuální poměr berberského obyvatelstva v celkové populaci země. Zatímco v Maroku se k berberskému původu hlásí přibližně šedesát procent obyvatel, což ovšem nutně neznamená, že všichni hovoří berbersky (počítá se s polovinou), v Tunisku je to pouhé jedno procento z desetimilionové populace (v Libyi pět procent z šesti milionů). Oproti Maroku, kde nalezneme souvislé pásy území obývaného Berbery, v Tunisku jde o izolované vesnice a berberskou komunitu na ostrově Džerba. Tam přežití berberštiny napomohlo přežití ibádismu, odnože islámu, jejíž specifické nábožensko-společenské praktiky daly vzniknout uzavřeným společenstvím, minimalizujícím zásahy zvenčí.
Nejlepší metoda, jak se seznámit s berberskou minulostí i současností Džerby, je dohodnout si exkurzi s místním taxikářem. Kdo přijíždí do Tuniska s cestovní kanceláří, si může v hotelích v tzv. Zone touristique koupit půldenní okružní výlet ostrovem. Musí ovšem počítat s tím, že jeho výsledkem bude pouze povrchní představa o životě místních. Itinerář obdobných výletů obvykle zahrnuje návštěvu hrnčířských dílen a galerií v jižní části Džerby, v městě Gellála, kde je turistům ukázán tradiční postup výroby zdejší proslulé berberské keramiky. Zajímavé je také muzeum berberské kultury rozkládající se na nevysokém kopci asi dva kilometry za městem směrem na Sadwíkeš, kde jsou formou reprodukovaných výjevů představeny některé důležité aspekty života Džerbanů, jako berberská svatba, chlapecká obřízka, ženská depilace nebo lisování olivového oleje.
Další zastávkou výletu je synagoga El Ghriba (tedy „nádherná“, „zázračná“), postavená již v roce 586 př. n. l., posléze však mnohokrát přestavěná, naposledy po roce 2002, kdy do ní najel náklaďák s trhavinou, přičemž následný výbuch zabil devatenáct osob. Z tohoto důvodu dnes vstup hlídají po hlavu ozbrojení vojáci, kteří mají zaručit, aby se podobná katastrofa již nikdy neopakovala a jedno z posvátných míst judaismu, jež ve svých útrobách údajně ukrývá jeden z nejstarších rukopisů Tóry, nadále fungovalo jako oáza klidu a usebrání, tak jako tomu bylo po staletí. Džerba byla vždy dávána za ukázkový příklad relativně harmonického soužití muslimů, židů a křesťanů a byla by škoda, kdyby o pověst ostrova příznačného náboženskou vstřícností a tolerancí měla přijít.
Jakkoliv zajímavý takovýto výlet může být, plnokrevnější nahlédnutí pod pokličku ostrova umožní pouze výprava s někým z původních obyvatel. Místní taxikáři jsou levní, navíc velmi dobře jazykově vybavení – tedy pokud nepočítáte angličtinu, která je na ostrově jazykem číslo sedm: po arabštině, francouzštině, italštině, němčině, ruštině a češtině. Překvapeni? Českých návštěvníků je tu každoročně skutečně tolik, že si ti, kteří těží z turistického ruchu, rádi dají práci, aby naši mateřštinu alespoň v základech ovládli.
Nebezpečí tu dle mého názoru nehrozí, takže nic neriskujete tím, pokud se svěříte do rukou nějakého Ahmeda nebo Alího a vydáte se s ním a jeho vozem za taji a skrytou tváří Džerby. Je asi možné, že se vás pokusí vpašovat do krámku svého příbuzného, který samozřejmě čistě náhodou prodává ty nejkrásnější koberce na ostrově, ale nikdo vás nebude nutit něco koupit. Ochutnejte čaj, nechte svou ženu a svého syna vyzkoušet tradiční berberský oděv a radujte se z toho, že jste předtím mohli navštívit tradiční týdenní trh v městečku Mahboubine, kde se všichni ještě oblékají postaru, a to včetně tradičních slaměných klobouků. Že jste mohli vidět palmové háje, které jsou ve vlastnictví některých rodin možná i tisíc let, a také tisíc let staré olivovníky. Že jste mohli v berberštině (a následném překladu třeba do němčiny) vyslechnout členy komunity ibádovců, neortodoxní islámské sekty, která je svými principy svobody tolik přitažlivá právě pro rovnostářsky založené Berbery. Že jste dále mohli obdivovat džerbskou architekturu, obzvláště nezvykle malé mešity, opevněné statky manzily a tradiční tkalcovské dílny harúty. To všechno za to stálo.
Kniha Miroslava Černého Slovem svět, ze které je tato ukázka, právě vyšla. Interwiev s jejím autorem čtěte na webu cestovatelů.
