Nejprázdnější oči na světě
"Okamžiky, kdy nás ohrožoval nějaký člověk, by se daly za těch více než deset let, co podnikáme cesty do Asie a pracujeme tam, spočítat na prstech jedné, maximálně obou rukou. Nicméně se mi zarývají do paměti hlouběji a cítím potřebu je v knize vedle těch pozitivních také zmínit. Snad proto, aby čtenář nepodlehl iluzi, že naše cestování po Asii bylo jako jeden dlouhý krásný sen," říká Lucie Drbohlavová, autorka knihy Hezdvábnou stezkou, k ukázce, kterou vybrala pro Web cestovatelů.
Péšávar leží hned pod Chajberským průsmykem spojujícím Afghánistán a Pákistán. Je v podstatě hraniční město. V hlučných bazarech a uličkách starého města, vždy ucpaných davy lidí, povozů, rikš a zahalených do výfukových plynů, mastné vůně skopových čapal kebabů, panuje hutná hraniční atmosféra, která by se občas dala krájet nožem. Oproti jiným velkým pákistánským městům je tu nezvyklé množství vousáčů, zbraní i afghánských uprchlíků.
Za Péšávarem, směrem na Chajberský průsmyk, leží trochu jiný bazar než ten ve starém městě. Je to legendární pašerácký bazar, kde se prodává za hubičku úplně všechno, co vás jen napadne. Kromě elektroniky, oblečení, kosmetiky, hraček a potravin najdete v zadní části trhu i zbraně a drogy. Prostě jen tak. V obchůdcích, vše vyložené na pultech. Vstup cizincům do této části bazaru je oficiálně zakázán, ale málokdo si s tím láme hlavu. Hašiš se tu sice prodává po kilogramech, ale největší peníze se točí v opiátech – od surového opia až po heroin. A většina peněz z prodeje drog nejde do kapsy nikomu jinému než Tálibánu.
To všechno nám popisuje majitel vedlejšího hotýlku, když si na ulici kousek od slavné Uličky zlatníků vychutnáváme báječnou kahwu, místní přeslazený zelený čaj svařený s kořením. Najednou ze tmy uličky vystupuje do světla žárovky nad naší lavičkou špinavý, rozcuchaný kluk. Natahuje ruku a žebrá. Než ho okolní prodavači stihnou odehnat, Martinova přítelkyně mu nabízí samosy, které nedojedla. Kluk její ruku s talířem pohrdavě odstrkuje. To už ho ale někdo táhne za límec šalvár kamízu pryč od nás.
Znovu se zabíráme do hovoru. Kde se vzal, tu se vzal, kluk stojí před námi znovu – a tentokrát má v ruce velký nůž. Není mu víc než deset let. V pravé ruce nůž, v levé hadřík na igelitu, ze kterého čichá ředidlo. Dech se mi zastavuje. Ne že bych se bála desetiletého kluka. Zamrazilo mě to, co jsem viděla v jeho očích. Nic. Absolutně nic. Hluboké prázdno. Pro něj nemá nic na tomhle světě cenu. Jestli teď skočí a vrazí mi nůž do krku a pak ho zavřou nebo zabijí, na tom mu vůbec nezáleží. Žádné důvody, plány ani cíle. Snad jen nenávist. Ke všemu. Nebo to je absolutní lhostejnost? Nechci a nemůžu soudit nikoho kromě sebe. Nevím, co všechno strašného v životě viděl a jestli vůbec zažil něco dobrého. Ale ještě teď, když píšu tenhle příběh, mi z toho běhá mráz po zádech. Řezník odnaproti, kterému kluk nůž sebral, během sekundy přiskakuje, chytá kluka za ruku, bere mu nůž a přidává pár facek. Nikdo se moc nevzrušuje, nejspíš to tady není nic neobvyklého.
Text je ukázkou z knihy Hedvábnou stezkou - Mozaika barev, vůní a osudů (nakladatelství Jota, 2016) od Lucie Drbohlavové. Rozhovor s Lucií, v němž mimo jiné prozradí, jak se na několikaměsíčních cestách "snášejí" s manželem, čtěte zítra na Webu cestovatelů.
