Netroufla bych si čtenáře nudit
Lucie Drbohlavová napsala knihu Hedvábnou stezkou, ve které zúročila zážitky z mnoha dlouhých cest po Střední Asii. Aby nenudila, vyhýbá se v ní popisům toho, co měli k snídani. Zato je cestopis našlapaný příběhy a osudy lidí z Afghánistánu, Uzbekistánu, Kazachstánu, Tádžikistánu, Kyrgyzstánu, Turkmenistánu a Pákistánu. Měla spoustu příležitostí se s nimi potkat, ty země totiž s manželem projela většinou stopem.
V ukázce z knihy, kterou jste vybrala pro Web cestovatelů, je popsaná příhoda s desetiletým feťákem. Jak vám závislost na drogách a alkoholu místních ztrpčovaly cestu?
Například v postsovětské Střední Asii, na jižním Kavkaze nebo Mongolsku se konzumuje alkohol ve větší míře než je běžné ve většině ostatních asijských zemí. Takže setkání s opilými lidmi (převážně muži) nebyla nijak vzácná. Většinou se nás dotyčný snažil pozvat, abychom s ním a jeho kamarády také popili a pojedli. Někteří byli tak neodbytní, že jsme museli zrušit naše další plány pro daný den, třeba si nechat ujet autobus, abychom jim vyhověli a oni nás mohli řádně pohostit. Inu, jsou to pohostinné kultury. V dobrém i ve zlém.
Vždycky to dopadlo dobře?
S agresivními podroušenými lidmi jsme se také párkrát setkali, ale většinou se nám podařilo se včas uklidit z jejich zorného pole. Musím přiznat, že mě taková setkání hodně děsí. Pokud vás ohrožuje „normální“ člověk, máte šanci odhadnout, co se chystá udělat, a nějak se podle toho zachovat. Člověk pod vlivem narkotik je podle mě úplně nevypočitatelný. Naštěstí těch setkání bylo minimum a často pomohli i lidé kolem, kteří „své“ problematické spoluobčany znají a vědí, jak na ně.
Viděla jste před cestou Střední Asii růžověji, než se pak ukázala být?
Já spíš většinou přemýšlím nad tím, co se všechno může pokazit a jak se na to připravit. Takže na cestě bývám pak okouzlena tou spoustou hezkých a zajímavých věcí, které se nám neplánovaně přihodí. Když už se stane něco nepříjemného, většinou by mě taková komplikace ani ve snu nenapadla. Ani po všech těch letech cestování. Tak pracuji na tom, abych si to malování černých scénářů odpustila, protože to k ničemu není dobré a ještě se tím zbytečně stresuji. Snažím se přepnout na to, že žádný problém, který ještě nenastal, nejde vyřešit, tak nemá cenu nad ním bádat. A komplikace, která už vznikla, se vždycky nějak vyřeší.
Jak kniha vznikala? Deník to není, ale asi z deníků vychází...?
Kniha rozhodně není klasický deníkový cestopis. Nikdy bych si netroufla čtenáře nudit informacemi o tom, jak jsme se vyspali nebo co jsme měli k snídani. Zároveň vnímám, že o zemích Střední Asie se v českých médiích téměř nemluví, a myslím si, že je to škoda, protože jde o velmi zajímavý region. Tak jsem se rozhodla v knize každou zemi krátce představit, zasadit ji do širších historicko-kulturně-politických souvislostí. Snažila jsem se vybírat zajímavé informace. Hlavně se moc ráda s čtenáři dělím o ty absurdní a bizarní fakta. Pak jsou v knize samozřejmě zajímavé, vtipné nebo napínavé příhody z našich cest po regionu.
V doslovu vysvětlujete, že stopování vnímáte jako nejlepší možnost, jak poznat lidi, popovídat si s nimi. Je to hlavně vaše osobní potřeba, nebo už jste v té době měla v hlavě knihu?
Poznat, jak místní lidé žijí a co si myslí, co je trápí a co je těší, je jedna z hlavních motivací, proč vlastně cestujeme. Ať už o tom píšeme nebo ne. Při dopravě veřejnými prostředky, nebo tam, kde veřejné spoje neexistují, tak stopem, je fajn možnost se o tom s lidmi pobavit, pokud jazyková vybavenost dovolí. Při cestování najatým nebo vlastním autem bychom o tuhle možnost přišli a hlavně by takový způsob dopravy byl na několikaměsíčních cestách úplně mimo naše finanční možnosti.
Cestovala jste s manželem. Kdo je na vašich výpravách tím tahounem, kdo říká, co bude dál?
Petr je vizionář a velmi schopný organizátor, který navrhuje destinace. Má v hlavě pro mne nepochopitelné množství informací a souvislostí, ze kterých pak načrtává smělé, ale promyšlené itineráře. Já destinaci a zevrubný plán schválím a můžeme vyrazit. V průběhu cesty (většinou podnikáme několikaměsíční šňůry po regionu) potom dolaďujeme detaily, protože přesný plán nejde udělat z domova od stolu, v rozvojových zemích se všechno mění ze dne na den, je na to třeba reagovat, někdy i změnit úplně celou plánovanou cestu. To mě baví. Nejlepší zážitky máme stejně z těch narychlo improvizovaných řešení. Já zase před odjezdem vybírám vybavení tak, abychom měli všechno potřebné v požadované kvalitě, nestálo to moc peněz, nebylo toho moc a nevážilo to moc, protože všechno nosíme na zádech v batohu. A po příjezdu potom občas o cestách něco napíšu nebo připravím besedu s našimi fotkami.
Jak funguje vaše partnerství na cestě? Lépe nebo hůře než doma?
Poznali jsme se během studia na vysoké škole, hned v prváku. Myslím, že se naše osobnosti skvěle doplňují a že jsme sehraný tým. Jak doma, tak na cestách. Asi jsme měli obrovské štěstí, že jsme se našli. Ale jinak všem čerstvým párům, kteří si nejsou jisti, že se k sobě hodí, doporučuju odjet spolu někam cestovat. Spolu v páru, ne s partou dalších lidí. S batohem na zádech a pár dolary v kapse. Čím větší exotika a čím méně peněz, tím intenzívnější prožitky. Při takovém cestování si během pár týdnů vyzkoušíte to, co jiní nezažijí za mnoho let. Dozvíte se, co neodhalí ani mnohé profesionální psychotesty a pak už vás u vašeho protějšku máloco překvapí. Rychle poznáte, jaké priority má vaše drahá polovička i kterými schopnostmi skutečně vládne a o kterých si to pouze myslí. Budete sdílet krásné chvíle, ale taky budete muset řešit mnoho nečekaných komplikací, poznáte, jak fungujete ve stresu, nevyspalí, hladoví, s úpalem, ztraceni v džungli, poušti nebo městě daleko od domova, kde se s nikým nedomluvíte a vůbec nechápete, co a proč se kolem vás děje...
Pracovala jste i pro organizaci Člověk v tísni v Afghánistánu. Proč nevznikla kniha jenom o tom?
Afghánistán je úžasně zajímavá země. Co se lidí, kultury i přírody týče. A dalo by se o něm napsat mnoho knih. Jak uvádíte, byla jsem tam pracovně a většinu času jsem trávila v kanceláři u počítače. Takže těch výletů a pro čtenáře potenciálně zajímavých příhod zase za ty dva roky, které jsem tam strávila, tolik nebylo, aby to vydalo na celou knihu. Kromě toho, když cestuju, ráda poznávám region jako celek. Líbí se mi přejíždět z jedné země do druhé, vnímat, které věci se mění a které zůstávají stejné napříč celým regionem. Tak i z toho důvodu mi přišlo dobré napsat knihu o celém regionu včetně Afghánistánu.
I když skromně tvrdíte, že takhle cestovat by vlastně zvládl skoro každý, vaše cesty jsou velmi dobrodružné. Pustila byste na takovou cestu své dítě, kdybyste do toho mohla mluvit?
Myslím, že na takový způsob cestování člověk potřebuje mít nadání rychle a správně pochopit a vyhodnotit jakkoliv nezvyklou a zmatečnou situaci, umět sbírat informace z nejrůznějších zdrojů, pamatovat si je, znát mezi nimi souvislosti a na základě kombinace toho všeho se umět rychle rozhodovat. Zapomenout na svoje ego a nechtít si nic dokazovat. To je při cestování cesta do pekel. Prostě cestovat pro radost. Čím více peněz člověk má a je ochoten je za cestování utratit, tím méně výše zmíněných nadání potřebuje. Pokud uvidím, že naše děti tohle nadání zdědily po tatínkovi, tak bych je pustila. Tenhle způsob cestování a zážitky z cest hodně silně utvářely moji osobnost. Je ale třeba vyrazit na cesty v raném mládí. Prý cestování má tenhle charakterotvorný vliv jen, pokud člověk vyrazí před svým dvacátým třetím rokem. A docela tomu věřím.
Myslíte, že se ještě na takovou cestu vypravíte?
Máme dvě malé děti – tři roky a jeden rok. Takže v následujících pár letech asi ne. Ale doufám, že později, až budou děti větší, zase někam vyrazíme. Cestování s batohem na zádech po dalekých zemích mi docela chybí.
Kniha Lucie Drbohlavové Hedvábnou stezkou - mozaika barev, vůní a pocitů vyšla na jaře v Nakladatelství JOTA. Na téměř čtyřech stech stranách doplněných barevnými fotografiemi z pohodlí domova procestujete region, který občas děsí a ještě častěji okouzluje. Pro nás momentálně patří do oblasti, o kterou se vedou vášnivé debaty - je totiž muslimská (knihu si můžete objednat tady: https://www.jota.cz/hedvabnou-stezkou).
Na otázku, jak vnímá islám, odpověděla Lucie velmi zeširoka. Omluvila se za to: "V současné době je to trochu třaskavé téma, ke kterému ráda sdílím svůj názor. Bohužel to ale neumím ve třech větách, protože těch mediálních zkratek vedoucích k značně pokroucenému pohledu mnohých lidí na islám a muslimy, se stále v médiích hemží dost, tak se snažím psát tak, aby moje sdělení, pokud možno, nešlo špatně pochopit." Tak kdo má chuť číst dál, zde je pohled cestovatelky, která mezi muslimy cestovala a pracovala několik let:
„Islámů“, tak jako jiných náboženství, je spousta. Je islámská teorie vycházející z Koránu, sunny a dalších pramenů. A pak je praxe. To, jak různí lidé tuto teorii překládají do svých životů. A to se diametrálně liší v různých zemích i třeba mezi jednotlivými lidmi v rámci jedné rodiny. V islámu, tak jako v některých jiných náboženstvích, neexistuje jednota výkladu, co některá „přikázání“ znamenají pro člověka v současné době. Takže v rámci islámu existuje mnoho islámských odnoží a sekt s odlišnými výklady toho, co to znamená být dobrý muslim. Kvůli tomu je těžké jakkoliv soudit nebo popisovat islám v pár větách. Ale mohu se s vámi podělit o to, jak se k nám většinou chovali muslimové, které jsme potkali na našich cestách.
Někteří muslimové věří v Alláha asi tak, jako mnoho Čechů v Boha. Do mešity zajdou jen na důležité svátky, pijí třeba i alkohol a ženy chodí oblékané podobně jako my. Někteří, a těch je oproti první skupině mnohem méně, se snaží dodržovat všechna nařízení podle Koránu. A pak je zbytek, který je někde mezi. Do něj spadá naprostá většina muslimů.
Já jsem procestovala mnoho nominálně muslimských zemí a poznala jsem muslimy z velké většiny jako milé, pohostinné a nápomocné lidi. Těžko si dovedu představit, že by našinec vzal na stopu do auta mladý pár z druhého konce světa a po příjezdu domů jim nabídl, že u něj mohou zdarma přespat, pohostil je a ještě jim ukázal své město. A to bez možnosti se s nimi pořádně domluvit, protože by nenašli žádný společný jazyk. A tohle se nám na cestách muslimskými zeměmi stalo nesčetněkrát. Dokonce navzdory tomu, že jsme často třeba po dlouhém treku byli velmi špinaví a rozhodně jsme nevoněli. Považte, v kultuře, která si potrpí na čistotu těla a šatu ještě více než ta naše. Vysvětluju si to tím, že vykonat pouť do Mekky je jedním z pěti pilířů islámu a muslimové mají k poutníkům úctu. Chápu, že jsme jim asi s těmi špinavými batohy na zádech stopujíc někde v prachu u cesty asi ty poutníky připomínali víc než „západní“ turisty.
K tomuto tématu cítím ještě potřebu dodat, že když cestuji v cizí kultuře, snažím se zjistit si a respektovat hlavní místní pravidla chování a oblékání a snažím se naučit se pár slovíček v místní řeči. Lidé toto velmi ocení a myslím, že to je hlavní příčinou, proč nás tolik muslimů (a vůbec lidí v cizích zemích) nabízí svou pohostinnost a pomoc. Naopak, nikdy se mi nestalo, že by mě někdo jako ženu obtěžoval. Možná také proto, že mne po ulicích a vlastně všude doprovází můj manžel Petr, který svým vzrůstem a často i slušným plnovousem, budí docela respekt.
Rozhodně nevnímám islám jako teroristické náboženství. Zneužívání náboženství nebo ideologie pro násilnou propagandu a dosažení moci je tak staré, jako lidstvo samo a dělo se snad v každém náboženství a ideologii. Byly to křížové výpravy, husitské války, nacismus a tak dál. Islám nikterak nepropaguje násilí, jde o účelový manipulativní výklad úzkých skupin lidí, které mají, bohužel, přístup k nemalým finančním zdrojům a kterým současný globalizovaný svět dal nevídané možnosti pro páchání násilí a děšení velkého množství lidí. Násilí páchané ve jménu islámu odsuzuje naprostá většina muslimů na světě.
Příliv uprchlíků do Evropy ze zemí, kde jim hrozí nebezpečí, je jiná kapitola. Tady nejde o to, jaké náboženství vyznávají. Jde o to, že pokud v některé zemi zůstanou větší počty cizinců (a klidně to mohou být Evropané v jiné evropské zemi), není snadné je integrovat do společnosti. A pokud nejsou integrovaní, může to dlouhodobě vést k problémům spojeným s tím, že se cítí marginalizovní, nemají práci, mají málo peněz, špatné bydlení. To pak třeba vyvolává potřebu semknout se s lidmi se stejnými kořeny, potvrzovat si svoji identitu příklonem k radikálním formám náboženství, naštvanost, kriminalitu a podobně. Já osobně znám různé cizince, kteří do Čech přišli studovat, naučili se perfektně česky a našli si tu práci, mají tu české přátele a určitě patří mezi ty cizince, kteří naši zemi spíše obohatili.
Věřím, že když bude politická vůle, je možné cizince na území Evropy úspěšně integrovat. A ještě lépe by bylo, kdyby existovala celosvětová vůle zastavit konflikty a boje v zemích, odkud uprchlíci utíkají do Evropy i v těch, kde lidé jen tiše trpí.
