Vzduchem a vodou do Ztraceného světa
Nikdy předtím jsem do menšího letadla nelezl. Na záď k ocasu naskládali naše batohy a pak jsem se soukal do titěrné kabiny, kde jsem se připoutal k uzoučké sedačce. Připadal jsem si spíš jako ve velorexu nežli v letadle, ve kterém mám strávit sedmdesát minut ve vzduchu nad Ztraceným světem.
Už jen to, že jsme se odlepili od ranveje, podle mě odporovalo fyzikálním zákonům. Křídla mi připadala jak z papíru a vzpěry, které je držely u trupu, jako špejle na cukrovou vatu. Když jsme se uprostřed bílých mračen dostali do krátké turbulence, nevěřil jsem, že stroj dokáže vydržet pohromadě.
Přesto jsem vyděšený nebyl. Nemělo by to ani žádný význam, pouze bych trápil sám sebe. Raději jsem se kochal krajinou pod námi. Z jednolitého zeleného porostu tu a tam vykukovaly stolové hory nebo třpytivé hladiny vodních toků, protékajících tímto rájem mnohdy označovaným jako Ztracený svět.
V kabině byl ohlušující rámus od motoru. Vyndal jsem proto špunty do uší, abych ochránil své slechy. Let byl dlouhý a monotónní. Většina pasažérů proto poklimbávala, včetně mě. Chvílemi jsem měl pocit, že spí i pilot, unavený nudným sledováním displeje se zapnutým autopilotem. Všichni jsme proto uvítali přistání na ploše letiště Národního parku Canaima.
U laguny Canaima jsme se stihli naobědvat a chvíli poté nastoupili na upravený náklaďák. Převezli nás ke kotvišti úzkých dřevěných pramic na řece Carrao. Na palubě desetimetrové dřevěné lodě jsme proseděli asi pět hodin. Motor na zádi úpěl a kvílel námahou, jak se probíjel proti proudu řeky Carrao a posléze řeky Churúm. Temné hladiny prudkých mělkých toků připomínaly brazilské Rio Negro. Peřeje, kterými byly obě řeky poseté, pak připomínaly proplouvání zpěněnou coca-colou.
Hned první peřeje, kterými jsme proplouvali, mě zmáčely až na kůži. Zprvu jsem doufal, že kapitán udělá na poslední chvíli úhybný manévr. To se nestalo a já na chvíli zmizel pod vlnou tmavé vody, která se přehnala přes část zádi. Bylo to, jako bychom pluli po schodech nahoru. Žasl jsem nad zručností místních indiánů ať už u kormidla na zádi či u pádla na přídi.
Díky spektakulárnímu výhledu po okolí jsem neměl příliš času na svoje osobní příkoří ani na litování své „osezené“ zadnice. První stolová hora, která se na obzoru vynořila, ještě nebyla tak gigantická. Působila na mě tak trochu jako pevnost Königstein při proplouvání údolím Labe.
Další kolmé stěny stolových hor však již byly dechberoucí. Člověk si připadal jako mraveneček plující na skořápce od ořechu. Několik hodin jsme totiž obeplouvali stále jednu a tu samou stolovou horu Auyantepui. Nejvyšší bod této gigantické skalní plošiny se halí do mraků ve výšce okolo 2 500 metrů nad mořem. Celá stolová hora má rozlohu zabírající 700 kilometrů čtverečních. Pokud někdo něco podobného nevidí na vlastní oči, těžko si vůbec něco podobného dokáže představit.
Cílem naší plavby bylo tábořiště pod Salto Angel. A že se k němu blížíme, to si nemohl splést nikdo. Celá stěna, ze které z výšky okolo jednoho kilometru padá voda dolů, byla krásně viditelná. Ve výhledu nebránila žádná mračna, jak tomu často bývá. Pohled pro bohy byl odměnou i za krátký déšť, který nás opět promočil až na kůži.
Do kempu pod vodopádem jsem se proto velice těšil. Převlékl jsem se do suchého a vylil vodu z bot. Neměl jsem však náhradní kalhoty, a tak jsem si omotal okolo pasu barakudu (vojenský šátek ze síťoviny) a používal ji jako sukni či kilt. Kalhoty jsem si dal usušit k ohništi. Ráno strašlivě smrděly, ale hlavně, že byly suché.
Na obloze zářily hvězdy, měsíc se blížil k úplňku a v dáli šuměla padající voda Andělského skoku. Z okolní přírody vyzařovala obrovská energie. Cítil jsem pokoru a vděčnost za to, že mohu na podobném místě být…
V hamace jsem se však příliš nevyspal. K ránu bylo totiž už poměrně chladno. Brzké vstávání tak pro mě bylo svým způsobem vysvobozením. Potmě jsme si sbalili všechny věci a s čelovkami na hlavě pochodovali k řece. Loď nás převezla kousek proti proudu a pak začal pěší výstup džunglí k vodopádu Salto Angel. Odhadem hodinu jsme pochodovali po vlhkých kamenech a kluzkých kořenech.
Došli jsme na místo, kde byly jakési dvě skalní plošiny vykukující z okolního lesa. Dále se už nešlo. Posadili jsme se na skálu a sledovali poslední třetinu vodopádu Salto Angel. Zbytek byl zahalen v mracích. Doufali jsme, že s přibývajícím světlem se bude opona roztahovat a Andělský skok se předvede ve své plné kráse.
Za půl hodiny se mraky na pár minut rozevřely. Oněměle jsme zírali na vrcholné představení přírodních krás. Doposud vodopád působil pouze jako déšť z nebe. Jakmile se závoj mračen rozplynul, byla vidět padající voda v celé své kilometrové kráse. Vše trvalo pouhý okamžik a sotva jsme pořídili pár snímků a záběrů na kameru, mraky se opět začaly uzavírat.
Nejdříve v polovině vodopádu. Rozdělení padající vody tak působilo ještě mystičtěji než předtím. Okraj stolové hory, přes který se řinula voda, byl izolován kolem dokola mlhou a vypadal jak pohled do jiného světa. Do Ztraceného světa z pískovce a křemene pocházejícího ještě z dob, kdy Amerika tvořila společně s Afrikou velký kontinent Gondwana. Na stolové hory rozdělily původně jednolitou plochu Guayanského štítu vytrvalé vodní toky. A tak vznikl i nejvyšší vodopád světa Salto Angel, měřící 979 metrů.
