Jeďte k moři s Davidem Vávrou
Zalistujte knihou architekta Davida Vávry a zastavte se cestou k moři na místech, která byste jinak minuli stotřicetikilometrovou rychlostí. Nejen proto, že vám to třeba zachrání život…
Znáte ten úžasný pocit, když zjistíte, že někdo sdílí vaši vášeň, posedlost či podivínství? Mně se tohle stalo nad knížkou Davida Vávry Jedeme k moři. Je v ní láska k Chorvatsku a ke všem zemím, kterými se tam jede. Krátké, náladové texty z Chorvatska a hlavně z cesty do Chorvatska jsou doplněné kresbami a pastely (bez nadsázky) všeuměla Vávry. Ty kraťoučké příběhy jaksi mimochodem obsahují i zajímavé informace, samozřejmě většinou z architektonického ranku – zvláště výživné jsou pro fanoušky dokumentárního cyklu Šumné stopy.
Kdo chce, tak se nad knížkou „jenom“ natěší na letní dovolenou. Kdo si chce nechat poradit, zjistí v knize, kde všude si nejen v republikách bývalé Jugoslávie udělat zajímavou zastávku. Hned na začátku také pochopíte, proč jsem v úvodu tvrdila, že vám takové zastávky mohou zachránit život.
Nejsem ale jediná, koho tato umělecká oslava prostoru, jehož jsme kdysi jako příslušníci Rakouska-Uherska byli součástí, zaujala. Zdeněk Kukal, autor myšlenky Kololodi a také majitel cestovky, která originální cykloplavby po Jadranu organizuje, četl knížku také. A vypravil cestu po jejích stopách.
Originální cesta s českými Chorvaty i chorvatskými Čechy na Jadran proběhla v květnu a vedl ji autor knihy David Vávra. V Daruvaru, „hlavním městě“ české národnostní menšiny v Chorvatsku, pak otevřel výstavu svých pastelů. Mezi cestujícími byli i zástupci některých dalších národností bývalého Rakouska-Uherska, třeba slovenský Maďar a vídeňská Češka. Během tří dnů cesty k moři a pak při návratu skupina projela šest států, všechny na území naší bývalé společné monarchie.
Podle účastníků to byla cesta nejen ze severu na jih a zpátky, ale i napříč staletími vzájemných vztahů a sdílených osudů Čechů a Chorvatů. Opravdová setkání stvrzená sklenkou místního vína i společnou týdenní plavbou. Povídáme si o ní s Davidem Vávrou a Zdeňkem Kukalem.
Jak to, že právě v Chorvatsku zanechali Češi tak výrazné (architektonické) stopy, pane Vávro?
David Vávra: Za Rakouska-Uherska i za první republiky k tomu byly mimořádně dobré podmínky. Balkán byl zdecimovaný Turky, vše bylo zanedbané. Kdo jiný měl přijít, než Češi? Byli jsme v rámci Rakousko-Uherska nejrozvinutějším státem, jazykově příbuzní. A já ve svých pořadech a knížkách zprostředkovávám um českých lidí v zahraničí. My nejsme zbytečný národ, jen si hrozně závidíme a doma nejsme proroky.
Kterou republiku bývalé Jugoslávie máte nejraději?
David Vávra: Není pro mě nejhezčí země, snídaně chutná všude jinak. Teď točíme v Srbsku, tam asi měli na nedávné válce velký podíl. Kdo se ale zajímá o historii, je tolerantní. I k těm Dalmatincům, kteří z turistů tahají v sezóně peníze. Vždyť oni mají na to, aby vydělali, jen dva tři měsíce v roce! A abych odpověděl – teď jezdím na dovolenou pokaždé na jiný chorvatský ostrov.
Měli by turisté jezdit třeba do Bosny a Hercegoviny, země, která má co dělat sama se sebou, kde není ničeho nadbytek?
Zdeněk Kukal: Určitě. Jednak je to skvělá země pro aktivní cestování, takovou tu jemnější turistiku, které já dávám přednost. Místní lidi jsou rádi za peníze navíc, které tam utratíte. Setkávají se prostřednictvím turistů se světem a v neposlední řadě to může otupit hrany mezilidských vztahů. V jednotlivých enklávách se nás, Čechů, ptali, jaké to je o údolí dál. Protože tam třeba dvacet let nebyli.
Jaké máme jako Češi v bývalé Jugoslávii postavení?
Zdeněk Kukal: Speciální, protože nás mají všichni rádi. Můžeme se všemi komunikovat. Každý z těch národů má svůj důvod, proč nás mají v oblibě – což se jim navzájem mezi sebou nedaří. Vzájemné vztahy mají špatné, nebo žádné.
David Vávra: Čerstvý zážitek na tohle téma máme z Kololodi. Snažili jsme se pochopit, jak vůbec mohlo k těm válkám dojít. Nejde to. My nemáme jejich zkušenost utrpení. Osobní prožitek smutku, který je silnější než náš nezúčastněný postoj.
Účastníci vaší akce Jedeme k moři live tvořili mezinárodní mix. Nevznikaly mezi nimi konflikty?
Zdeněk Kukal: Konflikt nevznikl, ale v diskuzích a debatách jsme spolu často nesouhlasili.
David Vávra: Nejvíc všechny okouzlilo Sarajevo. Říká se mu také New York Balkánu. Je tam stále poznat potenciál práce mnoha etnik, ale teď je město bohužel etnicky vyčištěné. Paradoxně to místní berou jako pozitivní, že se tím situace zjednodušila.
Zdeněk Kukal: Jednou, pár let po válce, jsem se v městě Doboj (Republika Srpska v BiH) bavil s noční recepční. Opatrně jsem se ptal, jak to tady je teď co do národnostního složení. A ona mi úplně bezelstně říká: Bohužel jsme to tu nestihli všechno vyčistit.
David Vávra: Bosna je teď patová záležitost.
Přemýšlíte o tom, že byste podobnou misi k jihu zopakovali?
Zdeněk Kukal: Možná si vymyslíme zas něco jiného, zažili jsme nehraný vděk za náš zájem. Byla to zvláštní akce, kterou jsme mohli uskutečnit díky tomu, že naše zájezdy jsou úspěšné a je o ně zájem. Taky trochu „charita“, přece jen chorvatské Čechy a české Chorvaty jsme pozvali a hostili. Podobná akce nemůže být výdělečná. Všichni účastníci měli možnost sledovat tvůrčí pracovitost Davida, který společnost bavil příležitostnými verši ve svém stylu a skoro během jízdy na kole kreslil obrázky.
David Vávra: Bylo to naplňující.
Také jste krásným způsobem připomněli vaši knihu. Ta upozorňuje čtenáře hlavně na architektonické zajímavosti Chorvatska a cesty tam. Dá se ale naučit mít rád architekturu? Třeba když chválíte trafostanici českého architekta Josefa Kodla…?
David Vávra: Každý má daný cit pro harmonii. Je to individuální a kniha jen určuje směr cesty. Na cestě si každý může najít to své – jdete za cílem a díky tomu se začnete dívat i na věci, kterých byste si nevšimli.
Jezdíte na dovolenou do Chorvatska pokaždé jinudy?
David Vávra: Jsou různé trasy, na všech se dají najít zajímavosti.
Proč jezdíte právě do Chorvatska?
David Vávra: Já jsem v rybách, tím je to dáno. Potřebuji moře.
Poradíte, jak si užít Chorvatsko i v létě, kdy je k prasknutí nacpané turisty?
Zdeněk Kukal: Stačí popojít sto metrů mimo hlavní atrakce a nebo vstát v šest ráno.
Cestu organizovala cestovní kancelář Geotour. Salonní autobus vypravila dopravní firma VegaTour. Loď Silva vedl její majitel, kapitán Ante Vuković, potomek starého námořnického rodu.
