Klášter popírající zákony gravitace
Jestli je na světě nějaký budhistický klášter, který dokonale splňuje představy o nepřístupné romantické pevnosti vysoko ve skalnatých horách, pak je to právě bhútánský Taktsang.
Díky legendě, jenž se váže k jeho vzniku, ho mnozí z nás možná znají jako „Tiger´s Nest“ nebo chcete-li „Tygří hnízdo“.
Bhútánský turistický systém bohužel nedovoluje svobodné cestování. Nezbývá nám než přijímat služby přiděleného průvodce a řidiče. Má to ale i své výhody. Širokým údolím říčky Paro Chhu přijíždíme na malé parkoviště v horách. A i když je teprve kolem osmé ráno, je skoro plné. Cesta z Para nám zabrala přibližně 45 minut.
„Přátelé, vyrážíme!“, vesele hlaholí náš průvodce Cee a dodává: „bude to hodně do kopce, ale pokud chcete, můžete jet na koni nebo na mule.“ Má pravdu. Převýšení, které nás čeká, se blíží 500 metrům. Mula ale nepřipadá v úvahu.
„Davide, ty sandály nejsou pro tento terén vhodné! Nemáš pevnější boty?“ ptá se mě se zjevnou obavou v hlase Cee. „Pohorky zůstaly v batohu na hotelu, ale já jsem zvyklý chodit i v sandálech,“ hájím své pochybení a přitom koukám, že Cee vyměnil své naleštěné polobotky za pevné a kvalitní Adidasky.
U brány nás zastavuje paní a nabízí ke koupi malovanou hůl: „Pane, kupte si hůl! Stojí jen 50 ngultrumů. Půjde se vám lépe a po návratu mi ji zase vrátíte.“ S díky odmítám. Když ale vidím poutníky před sebou, říkám si, že to musí být skvělý byznys. Životnost takové hole totiž končí v okamžiku, kdy je díky opakované úpravě opotřebovaného hrotu tak nízká, že se už pro dospělého člověka nedá použít.
Stoupáme nádherným borovicovým lesem. Vane svěží vánek a nad našimi hlavami se třepetají modlitební praporky. Ze svahů stékají potůčky a na mnohých z nich jsou instalovány modlitební mlýnky, jenž se díky proudící vodě otáčí a vydávají klapavé zvuky. Společně s poutníky a turisty tak dotváří neopakovatelnou atmosféru celého výstupu. Přibližně do poloviny výstupu se dá vyjet na koni nebo mule. A světe div se, této služby využívá spousta turistů. Během výstupu tak musíme koukat i pod nohy a vyhýbat se hromadám finálních produktů metabolismu.
Postupně se nám na jedné straně otevírají daleké pohledy do údolí řeky Paro Chhu a na druhé straně vykukují budovy kláštera Taktsang jakoby přilepené na kolmé skále a popírající zákony gravitace.
„Přátelé, tady se můžeme občerstvit a dát si oběd, jestli chcete,“ nabízí mám Cee zastávku v útulné hospůdce. V ceně, kterou turista platí bhútánské cestovce za vyřízení vstupního povolení je i plná penze a zajištění veškerých služeb. Přijímáme tak pozvání na čaj a sušenky. Oběd si dáme až při návratu.
Otevírá se nám ničím nerušený pohled na klášter Taktsang a s pokleslou dolní čelistí jen nevěřícně kroutíme hlavou. „Do pytle, koho a proč napadlo postavit klášter na tak nepřístupném místě?“ ptám se sám sebe.
Za vším hledej legendu a budhistického mistra z Tibetu
Zastavujeme se na jedné z vyhlídek a Cee nás začíná seznamovat s historií posvátného místa: „Legenda praví, že někdy v průběhu 8. století sem na hřbetu tygřice přiletěl Guru Ringpočhe a vybral si zdejší jeskyni jako místo nejvhodnější k meditacím. Jeho cílem bylo ze svého těla vypudit zlého démona, jenž v něm přebýval. Nepřetržitými meditacemi strávil tři roky, tři měsíce, tři dny a tři hodiny,“ popisuje Cee legendu. Není tedy divu, že počin Guru Ringpočheho předznamenal vznik posvátného a duchovně nesmírně silného místa. „Tygřice, které sem mistra na svém hřbetě přinesla, dala místu název,“ dodává Cee s odvoláním na anglický překlad jména kláštera Tiger´s Nest.
Základní kámen kláštera byl položen až v roce 1692 na popud Tenzinga Rabgyema, tehdejšího světského vládce Bhútánu. Celý areál kláštera byl dokončen o dva roky později. „V roce 1998 klášter skoro až do základů vyhořel,“ popisuje Cee nedávné události a dodává: „Oprava byla dokončena až v roce 2005 a stála neuvěřitelných 135 milionů ngultrumů.“ Jednoduchým výpočtem podle aktuálního kurzu se dostáváme k částce přibližně 45 milionů korun.
Bez foťáku, kamery a mobilu, přesto spokojení
Přes visutý most nad zurčícím vodopádem a po kamenném schodišti přicházíme k hlavnímu a vlastně jedinému vstupu do kláštera. Schodiště hlídá ochranka. „V tomto domě jsou skříňky, do kterých musíte uložit všechny své věci. S sebou můžete mít jen peníze,“ dostáváme od Ceeho pokyny k návštěvě kláštera.
Jsme z toho rozmrzelí, ale pravidla se musí dodržovat. Prohlídka trvá asi hodinu. Do svatyní a chrámů vstupujeme bez bot. Kamenná podlaha studí. Přítmí chrámů na nás dýchá skoro až bezbřehým klidem. Na jedné z teras se k nám otáčí Cee a ptá se nás: „Chcete jít dolů kratší nebo delší cestou?“ „Kratší!“ odpovídáme sborově. „Tak ta kratší cesta vede přímo tudy,“ ukazuje přes zábradlí do volného prostoru. Otevírá se nám pohled na kolmou skalní stěnu a údolí hluboko pod námi. A pak, že Bhútánci nemají smysl pro humor.
„Tady můžete dát peněžitý dar,“ ukazuje Cee na jednu z mnoha pokladniček v jednom z chrámů umístěným nad jeskyní, kde Guru Ringpočhe po více než tři roky meditoval, aby ze svého těla vypudil zlé démony. „Tak proto mám dovolili vzít si jen peníze,“ říkám si s úsměvem. Drobnou bankovku a vzpomínku na blízké tu přesto rád nechávám.
Odcházíme s pocitem naplněnosti. Nedaleko kláštera procházíme kolem skalního převisu, kde ve výklencích a na kamenech leží malé, asi 5 cm vysoké sádrové stúpy. „Tyto malé stúpy nazýváme tsa-tsa a slouží k uctění památky zesnulých,“ vysvětluje Cee.
Na závěr musíme projít mezi stánky se suvenýry. Bez toho, abychom výstup ke klášteru Taktsang pojímali jako sportovní výkon, zabral nám něco málo přes šest hodin včetně prohlídky a oběda. Cestu do už tak těžko přístupného Bhútánu si bez návštěvy tohoto ikonického místa vůbec nedokážu představit. Za tu trochu námahy to rozhodně stojí.
