Málaga, přístav slunečního pobřeží

Španělsko, 23. 06. 2018David Holub

• 1 země
• 1 cesta

O Andalusii je známo, že jen něco málo přes 300 dní v roce tam neustále svítí slunce a že přilétáváte právě do jižního Španělska, to už poznáte nejprve v letadle, kde je vám postupem času stále větší horko a pak po výstupu z něj, kdy na vás udeří dusno, přestože přilétáváte na místo určení po desáté večerní a oproti dvaceti stupním, které v polovině června v tu dobu figurovaly v Česku, je ten teplotní rozdíl skutečně všeříkající. Přesto, jak poznáme, je tu vzhledem k tomu, že je Málaga městem u moře, příjemně až 32 stupňů, později večer je tu kolem 24 stupňů a život tu tak západem slunce krátce před desátou hodinou večerní teprve začíná, neboť slovo "večerka" zřejmě ve španělském slovníku neexistuje.

Prakticky hned po příletu poznáte i tu skutečnost, že tamní domorodci, z nichž jen málo hovoří anglicky na takové úrovni, aby vám tou řečí srozumitelně pomohli, vám sice s úsměvem poradí, nikdy to ale nezaručí, že vám poradí správně. A tak se klidně může stát, že na letišti v Málaze budete nějakou chvíli bloudit sem a tam, než se dostanete tam, kam potřebujete.

Když se procházíte městem, narazíte na každém rohu na nějaký bar či restauraci, která je zaplněná místními a to tak, že si říkáte jestli Španělé někdy pracují. Pravda, Španělsko je zemí, kde se pohybuje průměrná nezaměstnanost kolem dvaceti procent, ale proč by se zrovna těch dvacet procent pohybovalo v Málaze. Při první procházce Málagou tak možná někoho znepokojí fakt, že na několika místech, především u některých domovních schodů uvidíte bezdomovce. Co mě ale znepokojilo daleko více, tak to byly ještěrky lezoucí po omítkách domů a to si říkáte, jaké to je štěstí chytbout apartmán, který je dostatečně vysoko. Jen ti drzí racci by nemuseli bojovat s ostatním ptactvem na střeše i během noci, to pak kolikrát vypadá, jako kdyby se vám chtěli proklovat až dovnitř. Protože jste zkrátka v jižním Španělsku, vzhledem ke slunečnému počasí pochopíte, že ke každému bytu patří i klimatizace s venkovními ventilátory, kterých je u každých oken a na střechách paneláků k vidění několik.

Na několika místech ve městě, a řekl bych, že to platí vůbec pro celé Španělsko, pak narazíte na stánkaře s losy, jejichž stánky vypadají jako trafika, ovšem tiskoviny v nich zrovna nenaleznete. A nebo se pak losy prodávají tím způsobem, že daný prodavač či prodavačka nacházející se pochopitelně na frekventovaných místech s obyčejným stojanem. Španělé jsou podle všeho velice soutěživý národ a to hlavně o Vánocích, právě tehdy totiž si sází i ti, kteří tak po celý rok nečiní nikdy. Jenže "Španělská vánoční loterie" spadající pod úřad španělské státní správy "Loterías y Apuestas del Estado", jež má na starosti národní loterii obecně, je tou nejznámější na světě a slosovává se již od roku 1892. Protože se tato loterie před vánočními svátky slosovává již od roku 1892 a to bez přerušení, přičemž tuto tradici nepřerušila ani občanská válka, během které se tak losovalo místo v Madridu ve Valencii poté, co republikáni tehdy museli z Madridu přemístit sídlo vlády. Není pak rozhodně bez zajímavosti, že pro vítěze vánoční losovačky čeká 4 miliony eur, přičemž druhému připadne 1 250 000 milionů eur a zkrátka pak nepřijdou aniti umístění na dalších pozicích. V zemi s tolika nezaměstnanými je to tak pro mnohé alternativní cesta, jak se dostat k penězům.

Zaměříme-li se na dopravu, tak zde kromě aut, autobusů a skútrů, jejichž vlastníky tu nejsou jen muži, ale i ženy, je v Málaze k vidění mnoho cyklistických stezek. Určitě zaujme i systém půjčování kol, na který zde místní obyvatelé potřebují svoji, ovšem daleko funkčnější, obdobu "Opencard". O funkčnosti se můžeme bavit i v případě samotného půjčování a navracování kol, pro která jsou ve městě určené stojany. A ještě se, podle všeho pracovník spadající pod městskou správu, stará o to, aby na všech stojanech bylo kol dostatek a když někde kola chybějí, spolehlivě volná místa koly ze stojanů, kde tyto dopravní prostředky naopak přebývají. Na cyklisty narazíte hodně na promenádách podél pláží, kde nouze není ani o běžce. Co se týče autobusů městské hromadné dopravy, tak tam je zajímavé to, že řidiči dáváte peníze na pultík a ne do ruky a také to, že jízda stojí stejně (1,30 eur) ať jedete odkudkoli a kam chcete. Samozřejmě, pokud přestoupíte na jinou linku, budete zaplatit dalších 1,30 eur.

Vedle autobusového nádraží, odkud se dá z Málagy vydat do Granady, Córdoby či Barcelony, se nachází a ve kterém se mimo jiné nacházejí i úložné prostory pro zavazadla, pro jejichž uzavření si musíte opatřit z automatu potřebný žeton, i vlakové nádraží. Když do něj vstoupíte, skoro to vypadá jako kdybyste vstoupili do obchodního centra podobné tomu, jaké se v Praze nachází na Zličíně. Na nadráží si pak můžete vytisknout z automatu mluvící (nebo spíše lépe řečeno na displeji s vámi komunikující) několika jazyky včetně angličtiny, jízdenku, kterou už máte předem objednanou a do stroje tak stačí zadat dané číslo objednávky. Jak postupně návštěvník zjišťuje, není to jediná věc, na co by se mělo ve Španělsku české ministerstvo dopravy, jehož největším problémem je (nejen momentálně a nejspíše i v několika dalších letech) mýtné, dálnice D1 a vlastně jakékoli české komunikace.

Při prohlídce starého města Málagy, jež se nikterak nelišilo od toho pražského a tudíž ani tady nebylo nouze o úzké křivolaké uličky plné lákadel na turisty, obchůdků, barů a restaurací. Narozdíl od Prahy tu ale turistům nenabízeli na každém rohu "tradiční" trdelník. Míjíte takové monumenty jakými je například kostel "Inglesia de San Juan" až se dostanete na ryze mramorové náměstí "Plaza de la Constitución". Při naší návštěvě se tam zrovna připravovala aparatura k chystanému koncertu a přítomna zde byla i skupinka španělských aktivistek, jejichž transparent hlásal cosi ve španělštině a zřejmě cosi o dětech. Španělsky toho kromě pozdravu a slova, jež je důležité pro můj život znát ve všech jazycích, "Galletas", tedy sušenky, mnoho neumím, přesto se ve Španělsku snad dostatenete do situace, kdy na vás domorodci spustí svoji mateřštinou.

V mém případě se tak stalo poblíž divadla "Teatro Cervantes", kde tu premiéry filmů, ve kterých hraje, čas od času představuje jistý rodák Antonio Banderas. Zkrátka, lepší místo pro komedii se mnou v hlavní roli jsem si vybrat nemohl. Zrovna jsem se snažil vyfotit dům tak, aby výsledek nebyl rozmazaný, když v tom mě vyrušili dva pánové, kteří byli soudě dodávky, do které nákladali zboží, zaměstnanci Makra. Podle všeho si jen tak z legrace říkali o to, abych je také vyfotil, ale já jsem jenom tak na ně mával rukou a jen jsem se smál, jak to tak lidé dělají v případě, když něčemu nerozumí. Je to zase na druhou stranu lepší varianta, než když se vás Španěl zeptá, jestli nejste Rusové, když jim nerozumíte, což se taky jednou stalo.

Dalším zastavením je náměstí s názvem "Plaza de la Merced" se sloupem uprostřed a stromy s lavičkami kolem, přičemež tu není nouze o řadu barů a hospůdek. Klidně zde můžete narazit na pána živícího se čištěním bot turistům. Mimochodem, Španělé jsou vůbec čistotný národ a nenarazili jsme na tento fakt jenom na tomto zmiňovaném náměstí, ale i v různých podnicích či obchodech, kde se jejich majitelé, potažmo prodavači snažili udržovat vše v čistotě. Dalším náměstím v Málaze je pak "Plaza de la Marina", které už se sice nenachází ve starém městě, ale poblíž přístavního ředitelství a ruského kola. Zde je pro změnu uprostřed fontána zapzštěná do země, přičemž pokud k ní sejdete schody, zjistíte, že tudy se dostanete i k podzemnímu parkovišti. Právě od tohoto náměstí, kde naleznete i turistické informace a tudíž i mapku Málagy, se můžete vydat skrz park "Paseo del Parque". Jedná se o dlouhou cestu lemovanou nejen palmami, z jejichž korun se rozléhal křík papoušků, ale třeba i banánovníky či ibišky.

Vzhledem k tomu, že na jižní Andalusii, kde tradice koridy a býčích zápasů vznikla a proto ji tam berou především za svoji tradici, tak se na toto území nevztahuje zákaz této tradiční španělské zábavy, která z dalších španělských míst mizí. Ve zdejší koridě čas od času probíhá trénink matadorů bez býků, nikoli toreadorů - jak se většinou chybně nazývá mužům zabíjející býky, jelikož se jedná o zastaralý název, neboť toreadory se říkalo příslušníkům šlechty zabíjející býky, ovšem v dobách, kdy se tak nedělo na profesionální úrovni. My jsme ale to štěstí zrovna neměli.

Za účelem užití si slunce, kterého je tady rok co rok dostatek, je pak nejlepší vyrazit si na zdejší pláže lemované promenádami, mimochodem, jedna z nich je pojmenovaná i po již zmiňovaném Antoniu Banderasovi. Pohled na moře si můžete vychutnat z laviček zpoza pláží, navíc si při pohledu na moře můžete i zacvičit na strojích, které známe z tuzemských nemocnic, tady je máte na krytém místě u pláží. Těch je tu pochopitelně více, my jsme však navštívili pláže Malagueta a Lacaleta, pro obě platí v polovině června to stejné. Zrovna ne nejteplejší moře, rozpálený písek, přičemž chůze na něm bosou nohou se může směle rovnat s mučednickými praktikami. A zlodějům, což, řekl bych, pro všechny, nejen zdejší, pláže neplatí jenom o půlce června.

Co platí již od šedesátých let, tak to je velké množství turistů z Anglie, kteří do Andalusie létají prakticky za hubičku. Stane se vám, že jich několik potkáte, někteří jsou poznat už podle toho, že mají nejbělejší barvu pleti, kterou snad místní nikdy neviděli. A nebo se s nějakým přímo poznáte řekne vám, že je třeba z Brightonu. Koho jsme tady ale nepotkali, tak to byla zpěvačka Hana Zagorová, o níž je známé, že má tady apartmá. Ale ani se nedivím, jestli jí a Štefanu Margitovi zdejší klima pomáhá hlasivkám.