Popisovala jsem mírumilovný muslimský matriarchát
Kateřině Karáskové se povedlo rozvířit stojaté vody české genderově docela vyrovnané společnosti. Nejdříve se několik let toulala po světě a hledala matriarcháty, pak o tom vydala knížku Kde vládnou ženy. A teď nestačí dávat rozhovory.
Katka s webem cestovatelů spolupracovala, už když knihu připravovala. Proto si tu můžete přečíst o obrovských ženštinách u Zapotéků, o matriarchátu u muslimů i o tom, jak to chodí u Mosuů. Teď nás zajímalo, jak to chodí u Katky a jejího partnera a spoluautora knihy Simona.
Katko, jste pro matriarchát nebo patriarchát?
Přiznám se, že nejsem zastáncem ani jednoho extrému. Rozhodně by mi nevyhovoval systém, ve kterém by jedno pohlaví ovládalo druhé. Mým ideálem je, když partneři sdílejí práva a povinnosti, v práci i v rodině. Vše by mělo být vybalancované. Každý by si měl vybrat roli, která mu vyhovuje a učiní ho šťastným. Tak se to ostatně snažíme s přítelem praktikovat i doma.
Byla by pro vás některá forem matriarchátu, které jste poznala, přijatelná osobně?
U všech matriarchálních společností se mi líbilo, že se ženy staraly o peníze a o majetek. Vládly rodinné kase, podnikaly, byly pragmatické, sebevědomé a uměly si vše dobře spočítat. Ony skutečně byly tím silnějším pohlavím – živitelkami rodin. Jenže z jejich práv vyplývala samozřejmě i obrovská zodpovědnost. Musely uživit rodinu, vydělávat, zároveň na nich stále ležela celá tíže chodu domácnosti, staraly se o děti a občas i o toho chlapa. Často se vůbec nezastavily. A takový život mě zas až tolik nelákal.
Co vás to vůbec napadlo, hledat takové společnosti?
První impuls přišel vlastně od mého přítele Simona. Vyprávěl mi o tom, že před lety narazil při svém putování po jihozápadní Číně na kmen Mosuo. Tvrdil, že tam fungoval matriarchát. Ženy vše vlastnily, měly v rodině hlavní slovo a praktikovaly volnou lásku. Přišlo mi to úžasné. Říkala jsem si, že takových společností musí přece ve světě existovat víc. Do Googlu jsem si proto zadala slovo „matriarchát“. „Mělas na mysli patriarchát?“ zeptal se mě vyhledavač. To mě pobavilo a pobouřilo zároveň. A hned jsem začala vymýšlet projekt – procestovat místa, kde vládnou ženy.
Nedávno jste se stala matkou – změnil se nějak váš pohled na žensko-mužské uspořádání světa?
Určitě ano, zjistila jsem, že i muž může být výbornou matkou. Mám totiž skvělého partnera, který se mnou (po krátkém tréninku) sdílí vše – rozhodování i domácí práce. Když se nám loni narodila dcera (jak jinak), hned od začátku se o ni začal vzorně starat. Dnes se v péči o ni střídáme, ale Simonovi to jde stejně lépe než mně. Řídí se srdcem, spoléhá na intuici, je empatický a tolerantní. Já jsem spíš cholerický pragmatik. Nicméně, oba se skvěle doplňujeme a toto trochu netradiční uspořádání naší rodiny nám naprosto vyhovuje.
Cestovala jste se svým partnerem, nedocházela někdy v rámci vašich „matriarchálních pobytů“ ke konfliktům, nedorozuměním? Mám na mysli, že vás třeba brali jako vůdce a s rozhodováním se obraceli na vás… Jak to váš partner snášel?
Simon se někdy cítil trochu odstrčený. Nejvíce asi v Indii u kmene Khásí, tam očividně ožíval až ve společnosti mužů, zejména bojovníků za rovnoprávnost. Ti ho považovali za přirozeného spojence či spíše spiklence. Žili v představě, že u nás v Evropě stále panuje patriarchát. To v Mexiku, u Zapotéků z Tehuantepecké šíje, se přítel žen až trochu bál. Vypadaly totiž opravdu hrozivě – korpulentní matróny, které se tvářily se, že mají chlapy na háku. Rozhodně se bavily více se mnou. Byla jsem mluvčí naší dvojice. Simonovi to ale nijak zvlášť nevadilo. Byl si moc dobře vědom toho, že se španělsky domluvím mnohem lépe než on.
Kdybyste si měla ze společenství, popsaných ve vaší knize, vybrat jedno a v něm byste musela vydržet žít – které by to bylo a proč?
Nejvíce by se mi líbilo u Zapotéků z Tehuantepecké šíje v jižním Mexiku. Tam bych klidně dokázala nějakou dobu žít. Milovala jsem jejich jídlo i barevnou kulturu. Byli veselí, otevření, neustále vtipkovali, i když trochu drsně. O ženách se tradovalo, že jsou inteligentnější a lepší v počtech než muži. Matky své dcery vychovávaly k tomu, aby byly sebevědomé a asertivní. Na můj vkus možná až k velké soutěživosti, ale velkou část z toho bych brala. A navíc se tady vůbec neřešilo nějaké to kilo navíc. Baculatost byla symbolem krásy.
Co máte v plánu dál – budete pokračovat v tomto tématu?
Já bych ráda pokračovala, mám vyhlídnutá etnika v Tichomoří, ale přítelovi se do toho moc nechce. Tvrdí, že bychom se teď měli zaměřit na patriarcháty, aby to bylo vyvážené. Ještě uvidíme, kdo koho přesvědčí.
Na co se mohou diváci těšit v rámci vaší přednášky na World filmu?
Divákům představím čtyři etnika, u nichž jsou za slabší pohlaví považováni muži. Poznají mexické Tehuány, které své muže překonávají nejen inteligencí, ale i objemem. V Indonésii prozkoumáme národ Minangkabau – jediný muslimský matriarchát. Vysoko v čínských Himálajích navštívíme etnikum Mosuo, kde mají ženy hlavní slovo nejen v byznysu, ale i v sexu. A nakonec se v Indii seznámíte s kmenem Khásí, jehož muži zoufale bojují za rovnoprávnost. Přednáška je vhodná i pro mužské šovinisty.
Zažila jste v rámci vašeho přednáškového turné nějaké překvapení od diváků, otázku, kterou byste nečekala, podivnou reakci…?
Většina otázek byla k věci. Ovšem párkrát jsem narazila na silnou averzi vůči muslimům. Ačkoli jsem ve své prezentaci popisovala mírumilovný muslimský matriarchát, několik posluchačů se mi stejně přesvědčit nepodařilo.
Kateřinu Karáskou si můžete poslechnout a případně jí položit své zvídavé otázky na festivalu WorldFilm v sobotu 17. února od 13 hodin v Praze na Výstavišti.
