Thor Heyerdahl by měl narozeniny
Sto jedna let by teď šestého řijna oslavil Thor Heyerdahl, jeden z nejslavnějších dobrodruhů a mořeplavců dvacátého století. Narodil se 6.10.1914 v Norském Larviku
Hranice? Nikdy jsem žádné neviděl. Ale slyšel jsem, že existují v myslích lidí.
Ještě před pár měsíci by člověk řekl, že retrospektiva takové osobnosti, jako je Thor Heyerdahl, je vlastně „bezpečnou“ programovou volbou. Připomenutí jedné z ikon 20. století, takový exkurz do kvalitních archivů. Slavný dobrodruh, držitel Oscara za film z expedice KON-TIKI, diskutovaný vědec. Panu Heyerdahlovi se dařilo celý život budit polemiky – dokonce i jeho poslední projekt v Rostově na Donu, který kvůli rakovině nedokončil, vedl severské vědce, aby na něj psali udání, takže slavný Nor musel před akademiky z Rostovské univerzity vysvětlovat a obhajovat, proč pro boha živého (sic!) chce zrovna v této oblasti zahájit vykopávky s nadějí, že nalezne fragmenty vážící se k severskému bohu Odinovi! Podle něj to měla být skutečná, živá postava dějin, ne jen mytologický hrdina. Když jeho přednáška a obhajoba skončila, akademický senát se sešel, zamyslel a usnesl: Thor Heyerdahl obdrží čestný doktorát a vykopávky jsou pochopitelně povoleny!
Heyerdahl ale budí polemiky i sto let od svého narození (6.10.1914), a třináct let po smrti (18.4.2002). Úvodní věta tohoto článku, citát, který se v muzeích prodával na pohlednicích i na tričkách, měl ještě před rokem jiné historické souvislosti, než dnes. Evropa se otřásá diskusemi nad přístupem k uprchlíkům a najednou tento laskavý text zrychlí tep jak „sluníčkářům“ tak „nacionalistům“. Možná, že při projekcích jeho filmů budeme nad touto myšlenkou několikrát přemýšlet, hledat, kde jsou kořeny, jaký je prapůvod všech lidí, ale také – kde jsou základy lidské identity. A jak se spolu mohou tyto dva pojmy – původ a identita svářet, když se začínají mísit celé kultury, civilizace.
Čas od času se člověk ocitne v podivné situaci. Směřuje do ní pomalu, postupně a až když je náhle uprostřed toho všeho, je ohromený a říká si – jak jsem se sem jenom dostal?
Jak aktuální! Evropo, světe, jak jsme se do současné situace jenom dostali? Globalizace? Ano! Internet a svobodná distribuce jakýchkoli informací? Ano! Samozřejmě, jsme přece moderní lidé, demokraté, budujeme otevřenou, svobodnou společnost. Co všechno ale má být svobodné, co všechno má být otevřené? Letošními hosty festivalu jsou mimo jiné dvě osobnosti, které velmi výrazně ovlivnily a ovlivňují rozsah dnešní otevřenosti: Julian Assange zakladatel Wikileaks a Máša Aljochinová ze skupiny Pussy Riot. Můžete přijít si je poslechnout, obdivovat je, vyjádřit podporu, anebo naopak nesouhlasit, polemizovat s nimi. Proto budou hosty festivalu. Udělejte si vlastní názor sami. S dovolením si opět vypůjčím citát od Thora Heyerdahla: Člověk by neměl podléhat autoritám. Pokud sám něco bezpečně vím, pokud jsem k tomu došel poctivým úsudkem a analýzou, je třeba se ptát, kdo je ta autorita, která mi oponuje? Proč by měla mít pravdu? Proč bych neměl mít pravdu já sám?
Jako chlapec se mladý Thor málem utopil na pláži v rodném Larviku a získal fobii k vodě. Nakonec se z něj stal mořeplavec. Měl panický strach z výšek, ale za války byl jako dobrovolník v armádě u parašutistů. Nevnímal překážky kolem sebe ani v sobě. Heyerdahl se snažil celý život nebrat příliš na vědomí hranice politické ani zeměpisné. Oceány nechápal jako nepřekročitelné propasti, ale díky mořským proudům naopak jako spojnice mezi lidskými kulturami. Nebránil se spolupráce s nikým, kdo by měl být přínosem. Třikrát spolupracoval s Čechy a sám o tom řekl, že vždy to byla spolupráce krásná a plodná – nejprve radil Eduardu Ingrišovi jak postavit vor Kantuta, aby se s ním český skladatel a dobrodruh vydal po stopách expedice KON-TIKI přes Pacifik. Pak pozval Pavla Pavla na svoji expedici na Velikonoční ostrov, aby chlapík z tehdy komunistických Strakonic v praxi otestoval teorii o pohybu soch MOAI. A nakonec v devadesátých letech jsem měl tu čest, že pan Heyerdahl začal spolupracovat s mým filmařským štábem a až do jeho smrti jsme společně vytvořili nejucelenější blok rozhovorů o jeho životě a expedicích. Tehdy jsem ani netušil, že vytváříme jedinou takovou kolekci a až letos v lednu mi to při našem setkání, kdy jsme vzpomínali a promítali si některé úryvky, řekla paní Jacqueline Beer Heyerdahl.
Na závěr naší spolupráce jsme byli přizváni do už zmiňovaných výzkumů v Rostově na Donu, abychom fungovali jako jeho expediční štáb.
Heyerdahl v roce 2002 zemřel na rakovinu a média tlumočila jeho poslední vzkaz: Umírám po dlouhém a krásném životě. Není důvod zbytečně truchlit. Byl jsem tu rád a byl jsem tu dlouho.
Pro mnoho lidí je Heyerdahl dobrodruh a celebrita více, než vědec. Pro mnoho filmařů je víc cestopisec, než umělecký tvůrce. Spousta vědců se vůči němu vymezuje. Jsou lidé, kteří říkají, že věda v budoucnu zcela vyvrátí všechny jeho teorie o dřívějším propojení kultur. Je ale možné, že budoucnost uvede lecjaké heyerdahlovy myšlenky do kontextu, jaký ještě ani teď nemůžeme předpokládat. V roce 1998, tedy před sedmnácti lety, například pro český štáb řekl: Máme větší problém než všichni před námi, protože až do středověku tu vždy byla nějaká jiná kultura na jiném místě planety, která byla připravena převzít civilizaci a vyvíjet se dál. Ale dnes už nikde žádná jiná není. Takže musíme udržet naši civilizaci na unavené planetě. Pokud tato naše civilizace zkolabuje, potom zkolabuje všechno a budeme muset jako lidstvo začít úplně od začátku, znovu. Největší výhodu potom budou mít ti, kteří jsou dnes nejvíc izolováni a kteří jsou stále schopni přežít s prázdnýma rukama v džungli, v poušti nebo v bažinách. Máme jedinou naději a musíme udělat všechno, co je v našich silách, abychom naší katastrofě předešli. Jiná možnost není.
Abychom ale na závěr nepodlehli skepsi, která se začíná šířit společností. Abychom nepodlehli strachu, že naše evropská éra skončila a začíná období válek a nepokojů. Abychom totiž nezapomněli na to hlavní, co stojí na počátku každého činu, každé expedice i každého filmu: Někteří lidé věří na osud, někteří ne. Já věřím, a nevěřím. Někdy to vypadá, jako kdyby s námi neviditelné prsty hýbaly, jako bychom byli loutky na nitích. Ale jsem si jist, že jsme se nenarodili, abychom byli životem jen vedeni. Můžeme vzít ty nitě do vlastních rukou a vybrat směr na každé křižovatce, při každém startu a vydat se na cestu do neznáma.
