V Jazdu stojí věže mrtvých i věže větrů
Chtělo to trochu přemáhání, ale nad rozmrzelým pocitem z příliš časného vstávání rychle převažují jiné dojmy. Ticho, které před šestou hodinou ranní ovládá labyrint úzkých uliček, neruší vůbec nic. Hnědošedé moře hliněných domů a zdí porušuje jen občas minaret mešity a ještě častěji badžíry, tedy věže větrů.
Pomocí badžírů obyvatelé íránské plošiny od nepaměti čelí letním vedrům – táhly umístěnými v badžírech lze naklápět desky, které zajišťují jakés takés proudění vzduchu v rozpálených budovách.
Začali jsme den v íránském městě Jazd, položeném zhruba ve středu země a známém jako ikona hliněné architektury. Hlína je tady nejsnáze dostupný materiál a díky extrémně suchému podnebí nehrozí, že by stavby z pomíjivé substance rychle braly za své. Stará část Jazdu proto dodnes zůstává bludištěm úzkých uliček sevřených hliněnými zdmi.
Když se slunce vyhoupne nad obzor, vracíme se do hotelu (bývalého karavanseráje) a vystupujeme na střechu. Oko sklouzne po ježatém, hnědém horizontu nízkých budov, když ranní ticho prořízne hlas muezzina svolávající k ranní pobožnosti. To v islámské republice, kterou Írán je, nepředstavuje nic výjimečného. Jenže v Jazdu nezůstává u islámu.
V odlehlé krajině Íránské plošiny totiž dlouhá staletí žijí zoroastriáni, vyznavači jednoho z nejstarších světových náboženství. Jazd je jedním ze středisek jejich víry a kultury dodnes – navzdory tomu, že v současnosti ve městě tvoří jen asi dvacetinu obyvatel. K zoroastriánskému chrámu ohně Ateškade, téměř evropsky působící stavbě s velkou vodní nádrží před vstupem, přijíždíme odpoledne se zvědavostí i nejasnými očekáváními: kdo z nás někdy viděl živého zoroastriána...?
Na pozadí důstojné, téměř nadpozemské atmosféry chrámu plápolá posvátný oheň, a ne zrovna ledajaký: tento zde hoří nepřetržitě snad již více než 1500 let. Představuje jeden ze symbolů, které odrážejí zoroatriánskou víru v čistotu živlů. Nic nesmí poskvrnit vodu, zemi, vzduch a oheň.
Zoroastriánská úcta k živlům se ovšem neomezuje na symboly, ale odráží se jak v praktickém životě, tak i po něm. Do důsledků. O hodinu později vystupujeme na výrazný holý kopec na periferii Jazdu. Na jeho vrcholu spočívá konstrukce připomínající menší pevnost, které se říká věž mrtvých – další ze zdejších zoroastriánských ikon. Úcta k živlům totiž zoroastriánům velela, aby své mrtvé nepohřbívali ani nespalovali (mohla by se znečistit země i vzduch), ale ukládali tělesné schránky zemřelých na takováto vyvýšená místa za městem. Mrtvá těla posléze oklovali ptáci a zbyly jen kosti.
Ty už dnes ve věžích mrtvých nezůstávají, praxe „nepohřbívání“ se z hygienických důvodů přestala používat před několika dekádami. Co naopak zůstane ještě hodně dlouho, jsou silné dojmy z „hliněného“ města. Přijeďte si pro ně také.
