Persepolis – kdo koho ničí
„Vyženete před sebou obyvatele té země a zničíte všechny jejich modlářské výtvory ... Podrobíte si tu zemi a usadíte se v ní.“ To nejsou slova barbarů z řad takzvaného Islámského státu, ale slova z Bible, knihy Mojžíšovy. Podívejme se do města, které nezničilo ani křesťanství, ani islám, ale člověk. Veliký člověk. Alexandr Veliký. A dost možná, že ani on ne.
„Tady nemůžete spát, mohlo by se vám něco stát.“ Policajta v civilu si člověk nesplete, zvláště když mu za pasem asistuje pistole. Tuším v ní sovětský Makarov, ale kdo ví. Dva takoví nás v Íránu zastavili kousek od Naqsh-e Rustam – skalních hrobek nedaleko Persepole. Situace vygradovala tak, že bylo nutno přespat v borovém lesíků těsně u persepolských ruin za policejní stanicí tvořenou plátěným stanem, několika policisty a stejným počtem kalašnikovů. Výhodou bylo, že k bráně to ráno bylo pouhopouhých pár desítek metrů.
Dnes, kdy je evropská integrita ohrožena militantními bojovníky rigidního výkladu islámu, to vypadá, že jestli někdo ničí památky a kulturu, tak jsou to oni. Fanatici s šátkem přes obličej pěchující trhavinu do základů památek, aby zničili „modly“. Neunikla jim ani řecká Palmyra zapsaná na Seznam světového kulturního dědictví, ani dávný historický Nimrúd. Pod vlivem těchto událostí a mnoha mediálních zkratek máme pocit, že takhle „my“ bychom se určitě nechovali. O ničení jsem přemýšlel uprostřed ruin, které zbořil dobyvatel vzešlý z „naší“ kultury.
Perský král Kýros nebyl jen tak někdo. Dokázal vybudovat říši sahající od Středozemního moře po Indický oceán. Musel zasahovat silou, podmaňovat a dobývat, ale zároveň diplomaticky vyjednávat, spojovat různorodé kmeny a etnika. Ničit i budovat.
Alexandr Veliký na tom byl podobně. Na sklonku svého mladého života, zemřel v Kristově věku třiatřiceti let, prý ronil slzy, protože už neměl co dobývat. Je to zřejmě takový klučičí mindrák, mít co největší říši, ekvivalent co největšího pindíka. Nebo jste slyšeli o nějaké ženě „dobyvatelce“? Svou tisíciletou říši chtěl mít Hitler, Kýra i Alexandra Velikého jsme zmiňovali (mimochodem byl to on, kdo měl dle mýtu přeseknout gordický uzel místo toho, aby se trápil s jeho rozvazováním), Pizzaro dobyl i dobil říši Inků, Čingizchán táhl na Evropu i Čínu… a nikde žádná žena.
Alexandrova tažení světem bylo popsáno mnohokrát, stalo se i námětem filmu, takže jen krátce. Narodil se v Makedonii jako syn makedonského krále Filipa II. Coby dvacetiletý zdědil trůn i říši, která zejména na svých okrajích nebyla příliš pevná. Pokud se vzbouřenci na okrajích říše domnívali, že mladík nebude díky své nezkušenosti tvrdým vládcem, těžce podcenili jeho schopnosti a rozhodnost. Alexandr potlačil několikeré povstání a následně se vydal dobýt Perskou říši. V té době jí vládl Dareios III.
Mělo jít o odplatu za invazi do Řecka během řecko-perských válek. Alexandr bral vyplenění athénských chrámů jako velkou potupu, kterou bylo nutno smýt, nejlépe dobytím Persepole. Města královského, které ukrývalo státní poklad. Povedlo se. Nádherné sloupořadí, dokonalé vlysy ani pozůstatky zdí ale nenasvědčují, že by město totálně zničil. Bezesporu se podepsal na jeho úpadku, ale dost možná ne na jeho definitivním konci. Některé knižní zdroje popisují Alexandrovo plenění Persepole, jiné tvrdí, že nechal zbořit jen několik málo budov, neboť bylo nutno ukázat, kdo je v kraji pánem. Dost možná, že nechal jako odvetu za zničení Atén strhnout pouze palác.
Přestože inklinuji více k vědám přírodním než historickým, je pro mě návštěva Persepole zážitkem velmi přínosným. Nutí mě totiž přemýšlet. Procházka ruinami „města Peršanů“, jak by zněl český překlad slova Persepolis, je zajímavou sondou do historie i myšlení tehdejší doby. Procházka panelákovým Jižním městem nic takového nenabízí. Peršané jsou na Persepoli, česky zvanou Tacht-e Džamšíd, nesmírně hrdí. Tvoří pevnou součást jejich dějin a je oblíbeným výletním místem.
Jednotlivé národy formou vlysů dodnes zdobí schodiště vedoucí k dávné audienční síni zvané Apadana. Hrát hru „kdo je kdo“ podle oblečení a přinášených darů mi zabere docela zajímavou půlhodinku. Celkem by tu mělo být zpodobněno 23 národů. „Babylonská delegace za sebou přivádí asijské dobytče zebu, Syřané vedou ovce, zatímco Elamité drží v náručí lvíčata a lev jim jde po boku. Nikoho nepřekvapí, že ztvárnění Etiopané mají krátké kudrnaté vlasy a v patách jim kráčí okapi,“ napsal jsem kdysi do příspěvku věnovanému této památce. Na jednom z vlysů je lev napadající dobytče – důkaz, že dnes (s výjimkou indického Gutžarátu) africký živočich se potuloval i tady.
Návrat domů znamenal zajímavý návrat do reality. Na nádraží mě přivítal kordon policejních těžkooděnců, protože se hrál fotbal (jeden pražský klub proti druhému), u nádražní zdi zvracel opilý fanda vítězného mužstva a ve vlaku dvě babči nadávaly, jaký že je ten Írán teroristický stát plný Arabů. Poznámka, že Arabů je procentuálně v oné zemi méně, než Romů u nás, se stala hrachem hozeným proti zdi nevědomosti. Íránských Arabů jsou zhruba 3 %, zatímco majoritní část obyvatel se hlásí k Peršanům. Jenže osobní zkušenost jako argument nestačila. Prý mám být rád, že jsem se ve zdraví vrátil. Jsem. Ale pocit ohrožení mám u nás výrazně větší. Třeba i díky fotbalu.
