Krvavá velikonoční kaše
Velký pátek na Filipínách. Jen co vystrčím nos z hotelu, vidím zástupy mladíků s odhalenými zády, jak kráčejí k centru města a bičují se koženými důtkami. Sladký pach se tetelí nad těly sebemrskačů (tak zvaných flagelantů). Jdu mezi aktéry průvodu pěkně blízko s „širokáčem“ a cvakám. Mlask, mlask, mlask. Dopadají kožené třásně důtek na lepivý povrch zad flagelantů a rudá, vazká krev ulpívá na mém fotoaparátu, obličeji, na rukou i oblečení.
Hned po ránu si desítky filipínských křesťanských mládenců „upravují“ záda nástrojem s břity. Krev jim stéká za džíny a vpíjí se do nich v podobě kaše smíchané se žlutým prachem zvířeným okolojedoucími vozy. Některé z průvodů vedou zbrojnoši na malých filipínských koních.
Biblické výjevy extrémně pojatých velikonočních obrazů působí trochu nesourodě, trochu nepatřičně a děsivě. Flagelanti se shromažďují na prostranství před kostelem, pokládají své kříže a lehají si na břicho na zem. Otáčejí se přitom na čtyři světové strany a okolostojící, většinou děti, je vyplácejí sandály přes zkrvavená záda. Když projdou touto ceremonií, šikují se v jeden velký průvod před katedrálou.
Okolo poledne se několikasethlavý průvod dává do pohybu včetně těch, kteří budou dnes ukřižováni. Pro dobrovolné přibití na kříž se rozhodlo šestnáct mužů a jedna žena. Budoucí trpitelé jdou včele průvodu a nesou si svůj kříž.
Obklopeni biblickými zbrojnoši na koních v brnění i dobrovolníky ve žlutých vestičkách, kteří zajišťují pořádek a první pomoc. Slunce pere jako o život a průvod se chrání před padesátistupňovým žárem barevnými slunečníky. Je třeba projít po prašné cestě do tři kilometry vzdálené vesnice St. Pedro, kde na malém pahorku stojí tři kříže, přichystané pro ukřižování.
Deseticentimetrová vrstva jemňoučkého žlutého prachu se zvíří při každém kroku. Okolí cesty lemují diváci a prodavači nápojů a pochutin. Kříže jsou těžké a průvod často odpočívá. Trvá celou věčnost, než bizarní procesí dorazí do vesničky St. Pedro.
Zdejší malinký pahorek je obležen několikatisícovým davem se slunečníky. Průvod vítají zvědavci nedočkavým pískáním a vytvářejí mu uličku. Napětí davu stoupá. Není divu. Za chvíli bude první aktér Velkého pátku přibit na kříž. Bez dlouhých okolků, bez moderních tlumivých prostředků a jakýchkoli triků. Sedmicentimetrovým ostrým hřebem s velikou kulatou hlavičkou.
Místní šlachovitý taxikář, který se na Velký pátek tradičně ujímá role přibíječe, potěžkává v ruce stříbřitě lesklé kladivo. Pohůnkové sklápí kříž a muž s vizáží Kristovou nastupuje chodidly na zvláštní stupínky, které oproti biblickým modelům ulehčí mučedníkům bolest působenou váhou visícího těla. Mastičkář potírá čtyři body budoucích mučedníkových stigmat aseptickým roztokem. Muž pak rozhodí dlaně v rozhodném gestu a zbrojnoši mu zápěstí přitáhnou cáry světlé látky ke kříži. Ještě nahmatat správné místo v dlani, neporušit šlachy a nervy…
První druhý i třetí muž visí přibiti na kříži. Jen malá kapka krve kreslí cestičku od hřebíků a čas od času odkápne do horkého prachu. Žádné velké steny a gesta. Jen němý výraz známý z El Greckových malířských spodobnění.
Filipínci prožívají křesťanskou víru, zasetou tu portugalskými a španělskými kolonizátory, velmi emotivně a opravdově. Asi osmdesát pět procent obyvatel má katolické vyznání a Velikonoce jsou pro ně významným svátkem, při kterém se konají nejen noční průvody, ale na některých místech podstupují věřící křížovou cestu i s ukřižováním. Prolitá krev pro ně symbolizuje očistu a znovuzrození. Pro tyto ideály jsou bez hnutí brvou ochotni snášet utrpení a bolest. Bičováním flagelantů a ukřižováním nejvíce proslula právě ves St. Pedro v provincii Pampanga.
Odcházím, popíjím vodu z pet lahve a pomalu, pomalu se rozhoduji, že nepadnu. V dálce na křížích se po patnácti minutách střídají mučedníci a jedna mučednice. Velký pátek končí. Veselé velikonoce, opakuji si v duchu a žehnám naší pohanské pomlázce, která si bere na paškál jen ženské zadnice.
