To byla jízda!
Víte, že existovali nějací Lužičtí Srbové? A že ještě žijí a dokonce i jejich tradice vstávají z komunistického zapomnění? V podobě Velikonoční jízdy, nebo jak se hezky německy říká Osterreiten, je prožil fotograf Honza Škvára.
Mikulášovice jsou obec tak zastrčená v odlehlém Šluknovském výběžku, že už odstrčenější ani být nemůže. Do Drážďan je to dvakrát blíž než do Prahy, tak nepřekvapí, že zdejší tradice jsou spíš německé. Přesněji lužickosrbské, jak zjistil Honza, jehož objektiv zaujala mikulášovická Velikonoční jízda.
Tahle velikonoční taškařice se ve Šluknovském výběžku slavila jaksi odpradávna, dokud ji v roce 1939 Němci nezakázali. Češi, kteří to tady doosídlili po válce, už ji neobnovili. Až před čtyřmi lety v Mikulášovicích usoudili, že krásné věci stojí za vytažení z půdy a ze vzpomínek.
„Jeden z organizátorů, Tomáš Fúsek, který má slavnostní ohlávku a postroj po dědovi, chodí v čele průvodu,“ vypráví fotograf Honza Škvára o tom, co se o velikonoční neděli dělo v Mikulášovicích, které mají kostel sv. Mikuláše s vyhlídkovým ochozem. „Bohužel prý jen chodí, protože jezdit se nějak nestihl naučit.“
Celé to začíná slavnostní mší v kostele, kde se po dlouhé době odhalí kříže, které jsou během půstu zahalené postními plátny. Ostatně jedno z nejslavnějších mají zrestaurované a vystavené v nedaleké německé Žitavě.
Jezdci se zatím shromáždí před kostelem a když je mše u konce, farář jim požehná a svěcenou vodou pokropí koňské i lidské hlavy.
„Byl jsem v tom davu, to jsou moje lovné vody,“ přibližuje Honza.
Pak průvod s praporci rozváží to požehnání polím, statkům i vesnicím v okolí.
„Fakticky vždycky popojeli, zastavili, zazpívali náboženské písně a jeli dál. Všechno jsou to místní lidi, jen koňáky si půjčují,“ netají se obdivem zcestovalý fotograf a popravdě přiznává: „Protože jsou to velikonoce, je to všechno veselé. I někteří jezdci jsou veselí, ještě než to začne.“
Honza se snažil zachytit něco, co už je u nás možná vzácné. A možná se to k nám zase vrací, jak se ze světa vrací lidé, kteří v něm obdivují místní zvyklosti. Mám na mysli schopnost bavit se, sdružovat se a oprašovat staré tradice.
„Ke kostelu jezdci přijíždějí podél hřbitovní zdi,“ přidává něco autentické současnosti Honza Škvára. „Věděl jsem to, tak jsem si sedl na zeď a čekal. Jenže stejný nápad mělo dalších asi čtyřicet lidí, takže jsme tam hřadovali na té zdi, občas spadli na nějaký náhrobek... až jsem se v duchu těm mrtvým omlouval.“
Myslím si, že nemusel. Mrtví, zvláště ti z bývalých Sudet, by byli určitě rádi, kdyby viděli, že velikonoční jezdci zase vyjeli...
