Moře azalek a rododendronů
Právě teď je park v německém městě Kamenec - Kamenz nejkrásnější. Kvetou tu tisíce keřů rododendronů a azalek, od nejmenších až po ty hodně bujné.
Kamenec je nejzápadněji položené město takzvaného hornolužického Šestiměstí. Dnes je to "cizina", ovšem bývaly doby, kdy tato města patřila k zemím Koruny české. Řeč je o německém Budyšíně, Kamenci, Lobavě a Žitavě, polsko-německém Zhořelci a polské Lubáni. V čele civilizace tehdy stál náš Karel IV. a Česko bylo pupkem evropského světa. Takže není divu, že i název Kamenec pochází ze slovanského „místo na kameni“. Město bylo založeno na skále a kámen se tu vždycky těžil, především štěrk, žula a kaolín. „Na kameni" si centrum hoví dodnes, i když novější části města se už rozlezly i do placatějšího okolí Kamence.
Na jednom z jeho okrajů se tyčí vrch Hutberg nebo také Pastwina hora, který už od 19. století zkrášluje nevšední park. Založil ho jistý Wilhelm Weiß a osázel stovkami a tisíci keři mnoha druhů rododendronů a azalek, které každý rok v květnu promění celý park v květinové moře.
Vstup do parku je volný, jedinou útratu můžete udělat v restauraci s rozhlednou, které příměstský vršek korunují. Velká zahrádka výletní restauračky je jako z pohlednic s hodně starým letopočtem - pod vzrostlými kaštany, obklopená kvetoucími rododendrony a obsazená typicky rozjuchanými německými výletníky.
O to tišší je centrum města s radnicí, kterou byste tady určitě nečekali. Je ve stylu benátské renesance, i když z 19. století. Na první pohled zastíní všechny ostatní stavby na náměstí, ke kterému míří většina křivolakých uliček.
Ale když se člověk vynadívá na radnici, přeci jenom začne vnímat i půvab masných krámů s klenutým podloubím, Malzhausu (sladovnu, dnes je v ní výstava o historii města) či Ponickauhausu (dům pánů z Ponickau) s barokní fasádou zvenku a Muzeem západní Lužice uvnitř.
Kamenec je malá městská perlička na území historické Horní Lužice, které mívalo (a dodnes částečně má) kromě německého a polského obyvatelstva také osídlení slovanské. Po druhé světové válce se zrovna tohle území, rozkládající se kolem povodí Odry a Nisy, stalo dějištěm přesunů obyvatel a hranic.
Bývalá sláva Šestiměstí je ta tam a dnes nejvýchodnější část Německa je tak trochu ospalá díra, kde lišky dávají nezaměstnaným dobrou noc a lidé se stěhují někam blíž k německé prosperitě - na západ. Kde ale překrásně a právě teď kvetou azalky a rododendrony. A kde je tak málo turistů, že tu každého rádi vidí a zdraví.
