Krev, střepy a slzy v Turecku… zas a znova
„Bydlím v Izmiru, a ne v Istanbulu, ale i tak dokážu něco říct k teroristickému útoku na Atatürkovo letiště v Istanbulu,“ píše nám překladatelka a novinářka Silvie Haktanır Filipová. Do Turecka začala jezdit před devíti lety za přítelem, před sedmi lety se za něj provdala, dnes mají dvě děti.
„Člověk si nakonec zvykne téměř na cokoli. Bohužel. A tak si Turci už pomalu zvykají na to, že jsou v hledáčku teroristů a prakticky kdykoli se jim může něco stát. Je to smutné, ale je to tak.“
Stačí si vzpomenout, kolik takových krvavých událostí už v posledním roce proběhlo. Říjen 2015 – víc než stovka mrtvých po útoku na demonstraci v Ankaře. Březen 2016 – tři desítky mrtvých v centru Ankary. Začátek června 2016 – útok na policejní autobus v Istanbulu, deset mrtvých, nyní na letišti v Istanbulu 41 mrtvých. A do toho spousta „menších“ krveprolití po útocích na vojáky a policisty především na jihovýchodě země, kterých přibylo v posledním roce proto, že turecká vláda si to po „usmiřovacím období“ znovu začala rozdávat s Kurdy. Jenže když každý týden zahyne 1-5 lidí, jsou z toho za měsíc nebo za rok velmi smutná čísla.
Život ve stálém ohrožení
Turecko je v hlavně v poslední době známé jako „policejní stát“ ve všech významech tohoto slova, nejen při potlačování svobody slova nebo projevů občanské společnosti. Bezpečnostních hrozeb tu vždy bylo a je hodně. Ani daleko větší aktivita informačních služeb, antiteroristických policejních skupin, odposlouchávačů, sledovačů sociálních sítí a samozřejmě daleko větší přítomnost policistů na všech možných akcích nebo v ulicích ale nezastaví všechna nebezpečí.
My, kteří podle posledního žebříčku žijeme v 10. nejbezpečnější zemi světa, si těžko představíme, jaké to je žít v latentním ohrožení života. Za prvních 5 měsíců tohoto roku bylo v Turecku zabráněno 22 bombovým a celkem 136 ozbrojeným teroristickým útokům, zatčeno bylo 187 teroristů, z nichž 116 bylo z kurdské PKK, 27 se hlásilo k IS a zbytek k různým radikálně levicovým skupinám. Kde to bouchne příště? Někde určitě, ale všichni doufají, že zrovna někde jinde...
Jak to všechno vnímají Turci?
S narůstajícím vztekem, ale hlavně bezmocí. Kdy už to skončí? Kam až to dojde? Nejsou to přece pouhá čísla! Každý zabitý má rodiče, rodinu, děti… a záběry z pohřbů jsou už stálou, ale stále velmi smutnou součástí zpravodajství.
Ta část Turků, schopná samostatné úvahy nad mozaikou vnitropolitického i zahraničního dění, chápe, že krev tekoucí tureckými ulicemi není náhoda, ale konkrétní výsledek politiky turecké vlády.
Už dlouho není tajemství, že turecká vláda v minulosti jednala s IS, v podstatě ji logisticky podporovala a dodávala jí zbraně – radikálně islamistické názory nebyly zase tak na překážku, jelikož se jednalo o sílu, která se chystala bojovat proti Kurdům. Dodnes jsou jižní části Turecka pro IS logistickým zázemím a islamisté mají zázemí i sklady zbraní i ve velkých tureckých městech (totéž platí i o kurdské PKK).
Mohli bychom se bavit i o tureckém vstupu do syrské války, o ambicích tureckého premiéra a později prezidenta Erdogana sesadit Bašára Asada a porazit jeho armádu a vlastně o značném podílu na rozdmýchávání nebo alespoň udržování syrského konfliktu, jehož dopady – obrovská množství uprchlíků – už oslabily a vyčerpávají nejen Turecko, ale i Evropu.
Dnes jsou kdysi spřátelení islamisté z IS alespoň navenek nepřáteli Turecka (není však jisté, zda i nepřáteli všech vrcholných tureckých politiků) a jejich hrozby se čas od času naplní. Velká část Turků, zpracovaná provládní mediální propagandou většiny tureckých médií, o tomto nemá tušení, nebo tyto skutečnosti bude vášnivě popírat.
V tureckém parlamentu zase sedí lidé s přímými vazbami na teroristy z PKK, kteří zabíjejí obyčejné lidi po celé zemi. Jeden konec země pak pláče nad svými mrtvými, a na druhém konci zase zfanatizované davy ze stejného důvodu jásají…
Jak dál?
Pochopit Turecko, ten nehomogenní spletenec různých národů, mentalit, geopolitických zájmů a historických vazeb, není lehké. Nemít rád tuto zemi, plnou nádherných míst, jedinečných památek, kultur, dobrých jídel i srdečných lidí, také nelze.
Co s tím? Neklopit hlavu. Útoky jako ten poslední úterní cílí na vyvolání strachu a na turecký turistický průmysl, který je už tak docela v troskách. „Mají také změnit mediální agendu, ostatně jako vždycky,“ píše mi vcelku bez emocí švagrová z Ankary. Další švagrová, která pracuje v protiteroristickém oddělení ankarské policejní centrály, se raději nevyjadřuje. Ani by nemohla, protože její telefon a jistě i všechna další komunikace jsou sledovány. Přejme jí, ať se jí v práci daří…
A Turci jako celek? Místo přímých přenosů zpravodajských kanálů z místa výbuchů, z krve a střepů na letišti… si v úterý pozdě v noci v televizi raději přepnuli na finále oblíbené soutěže Trosečník (rating 23 %) a na seriál Píseň života (12 %). Ignorance? Ne, spíš snaha zachovat si alespoň zbytky pozitivního náhledu na život v zemi, kde v médiích dobré zprávy příliš nenajdete.
