A je to tady!

12. 7. 2016 – Pakistán, Asie

Sněží, ale počasí by se mělo na nejtěžší osmitisícovce světa zlepšovat. Nastalého "okna" chce Klára využít k cestě na vrchol - po několikadenním odpočinku v základním táboře vystoupala včera do tábora C1 a jde dál.

Klára Kolouchová byla první Češka, která v roce 2007 vystoupila na Everest. Teď je dvojnásobná maminka vysoko ve stěně K2 a míří na další vrchol. Včera v nahrávce pro Českou televizi řekla: "Uvidíme, kam až nás bohyně hory pustí a kam nám dovolí vystoupat," a zmizela do zasněžené tmy.

My tady doma nemůžeme dělat nic jiného, než jí držet palce - což rádi děláme! A podělit se o krátké zprávy, které webu cestovatelů z dosavadního průběhu expedice poslala:

LEZEME (11. 7.)

Předpověď počasí se změnila a operativně jsme se rozhodli, že se pokusíme v rámci nového okna o výstup. Včera jsme vystoupili úspěšně do C1, dnes pokračujeme do C2. Plánovaný den útoku na vrchol je 14/7. Zatím sněží, ale počasí by se mělo v následujících dnech zlepšovat. Držte nám palce!

KONEČNĚ NA KOPCI! (3. 7.)

Společně s naším týmem jsme v úterý vyrazili do předsunutého tábora, odkud jsme provedli jeden krátký aklimatizační výstup zhruba do 5600 m n. m., a přespali dvě noci v 5 200. Ve čtvrtek jsme pak úspěšně vystoupili do prvního výškového tábora (6 100), počasí nám skutečně přálo! Po noci v CI nás podle plánu opustil Petr (neměl na vyšší tábory permit ani pojištění) a Mark z Británie (bolest operovaného kolena, v expedici končí). V pátek jsme se pak úspěšně přesunuli do druhého výškového tábora (CII, 6700), odkud bychom rádi v sobotu pokračovali alespoň několik set výškových metrů výše a pak přespali znovu v CII. Předpověď je vrtkavá, ale zdá se, že máme šanci tímto uzavřít první tzv. aklimatizační kolečko, po kterém bychom se rádi vrátili do základního tábora, kde plánujeme několik dní odpočívat a čekat na pověstné okno v počasí, které by nám umožnilo se na K2 vrátit a pokusit se o výstup na její vrchol. Držte nám pěsti, bude to zapotřebí! :-)

BASE CAMP! (22. 6.)

Závěrečný sedmý den treku nás přivítal první sněhovou nadílkou, královna hor přes nás rozprostřela svůj bílý závoj a my pod ním konečně doputovali do základního tábora pod K2…!

Když zrovna nechumelí jako teď, koukáme na vrcholky K2 a Broad Peaku, mezi kterými máme postavený náš „base camp“ – základnu pro dalších pár týdnů. Najednou jsme uprostřed obrovských hor a snadno zapomínáme na předchozí prašnou a upocenou trekovou ouverturu ve 40°C. Teď společně sedíme ve velkém expedičním stanu, krčíme se v několika péřových vrstvách a prsty přimrzají ke klávesnici iPadu. Jsme ale strašně spokojení. Poprvé jsme viděli K2 na vlastní oči a Země se přestala točit.

Jinak už máme vybaleno a každý si ve svém stanu začíná psát nový příběh #K2. Zítra konečně nebudeme vstávat ve čtyři ráno (jak jsme honili čas při treku) a nepošlapeme ani přes ty vlastním potem zbrocený zaprášený kameny. Je pohoda! Až na Petrův dron made in China – který patrně ucítil blízkost čínských hranic, kde mu řídký vzduch vystavil stopku. Byl to supr kamarád, ale show must go on! Pokud by to byl jediný „úlet“ na naší cestě, bylo by to moc prima!

SKARDU (15. 6.)

Je to neuvěřitelné! Ten moment, na který jsme více jak půl roku čekali je tu. Skardu, Pákistán. Na samotném úpatí pohoří Karákórám posedáváme v místním hotýlku a pomalu se seznamujeme s členy další výpravy, která sem dorazila společně s tou naší. Dáváme se dohromady po cestě, přebalujeme batohy, plánujeme, zkoušíme techniku, sušíme vybavení, pijeme hektolitry vody a cucáme pastilky proti bolení v krku. Zatím to vypadá, že se sešla fajn partička. Kanaďan, Američané, Japonci a nakonec i ten podivínský Holanďan vypadají jako zkušení a otevření lidé. Tři z nich před měsícem stanuli na Everestu a těší se i na druhý nejvyšší vrchol planety, onu vysněnou K2. Genius loci je nepřehlédnutelný. Stačí na chvíli posedět ve vestibulu hotelu, kde se všichni střetáváme u wifi routeru jako divoká africká zvěř u napajedel. Vedle sedící Pákistánec se k nám s úsměvem otočí: “Slyšel jsem, že jste z Čech! To je skvělé! Češi jsou fajn, Josef Rakoncaj, Josef Nežerka a nebo ten veselej, no ten s tím culíkem, Mára… Holeček! Můžu jim po Vás poslat nějaké dárky?”.

... Zítra se přesuneme do Askole, jedné z posledních vesnic na cestě, kam ještě dojedeme autem a pak už konečně po svých. Budeme už mimo signál operátorů a internetu, ale věříme v omezené spojení satelitním modemem. A těšíme se. Čeká nás trek, který prošli takřka všichni Ti, kteří se o K2 kdy v minulosti pokusili, a to včetně prvních Italů, kteří v roce 1954 stanuli na jejím vrcholu. Ostatně, mají tady i malé a rozkošné muzeum. Příběh začíná!