Suvenýry ze smutné promenády
Žije kousek od Nice, v osudný čtvrteční večer dokonce seděla nedaleko místa tragédie. Teď nám Štěpánka Strouhalová přibližuje, jak vypadal poslední týden na Azurovém pobřeží a co lidé čekají, že bude dál.
Není to tak dlouho, kdy mě zástupci města Nice oslovili, abych se zapojila do propagace kandidatury Anglické promenády na zápis do listu světového dědictví UNESCO. Protože právě tady se zrodil francouzský turismus, legendární hotely Negresco nebo Palais de la Méditerranée a francouzské „Joie de vivre“ (radost ze života).
Necelých sto let po zrodu mýtu, na den Pádu Bastilly, jsem byla svědkem, jak se zdejší radostná atmosféra rázem uzavřela a jeden velký symbol Francie se proměnil v hořké území, na kterém pod těžkými koly teroru ztratilo životy 84 obětí. Bezprostředně po útoku Nice zažila nepředstavitelnou paniku, lidé přelézali bariéry, skákali z výšky několika metrů na oblázkové pláže a utíkali všemi směry i do moře, běželi se schovat do hotelů a soukromých rezidencí, vypadalo to, jako by mělo dojít k dalšímu Bataclanu.
„Byli jsme v restauraci hned v boční ulici za hotelem Beau Rivage na protilehlém rohu náměstí, kde policie zastřelila řidiče kamiónu. Restauratér vpustil dovnitř asi dalších padesát lidí a pak nás na pokyn policie v restauraci uzavřel. Strávila jsem tam se dvěma dětmi noc až do pěti do rána, spali jsme na židlích, na zemi... A když jsme odcházeli domů přes promenádu, viděli jsme na chodníku ještě mrtvá těla, která sanitky nestihly odvézt,” ohlásila se ráno kamarádka, operní sólistka Sandra Mia, která organizuje charitativní koncerty právě pro nemocnici Lenval, kde jsou nyní také v léčení postižené oběti. Jak jsem se právě dozvěděla, byla mezi nimi i jedna těhotná Češka, která naštěstí vyvázla jen s nalomeným žebrem.
Týden po události je v Nice atmosféra stále tíživá, více než smutek je ve tvářích lidí vidět hlavně rozhořčení. V pondělí, poslední den národního smutku, proběhla v centru před pomníkem Centenaire u Théatre de Verdure smuteční pieta a promenáda byla zaplavena po celé délce útoku čtyřiceti tisíci účastníky, jako nikdy v historii. Rozpálené letovisko pod azurovou oblohou, zasypané pietními květinami a vzkazy obětem, působí obzvlášť tragicky a mrazivě jako jedno velké pohřebiště! V samotném cetru přímo před monumentem sleduji shromáždění politiků v čele s premiérem, starostou města a prezidentem regionu. Kolem mě mnoho lidí buď přímo nebo v rodinách přátel při útoku někoho ztratili. Jejich emoce jsou silně emotivní:
„Je to skandální, nebyli ani schopní nahlas politovat, že dopustili tohle bezhlavé vraždění lidí.“ A jiní... „Náš smutek neměl být zneužit k politické akci..., předvádějí se nám, jako nějakým zvířatům v zoologické, měli by být s námi, anonymně se vystavit stejnému riziku, jako my tady v zranitelném davu...“
Politici byli vypískáni a vykřičeni s voláním „odstoupit“, potlesk a skandované „merci!“ naopak patřily záchranářům, hasičům a policistům. Nikdo nechápe, proč nebyly umístěny k ochraně diváků ohňostroje betonové bariéry používané v předchozích dnech během fotbalového šampionátu.
V ostatních letoviscích regionu se návštěvníkům může zdát, že letní kratochvíle běží beze změny, pláže, restaurace i silnice jsou obvykle přeplněné. Jen nálada v malebné oblasti jako svořené k slunečním radovánkám poněkud zamrzla a sezóna nachystaná uspokojit turistickou invazi se zasekla doslova na mrtvém bodě. Znovu ji střeží hojná přítomnost policistů a nikdo už neví, kam Francie půjde dál. Dnes, po Charlie Hebdo, Bataclanu a Nice, už nemám žádnou důvěru k politikům, kteří nám tu nabízejí vizi války. Jak říkají mnozí, je potřeba rychlá akce a hlavně rychlá výměna!
Život na Anglické promenádě pokračuje navzdory všemu, doprava je už zase zpátky ve svých kolejích a květiny v noci na úterý přemístil živý řetězec stovek lidí až do zahrad Alberta I. Jen možná, těch Angličanů, které sem kdysi dávno zavedly první krůčky turismu, už bude možná jezdit na návštěvu méně.
