Lilo nejvíc za tisíc let
Ani se mi nechce věřit, že už je to šest let. Od té doby, kdykoli slyším o povodních, zježí se mi chlupy na rukou. Nekecám. Než nás 7. srpna 2010 spláchla velká voda, neuměla jsem si představit, jak lehce se příroda vymkne z lidské kontroly – pokud vůbec něco takového existuje.
Toho rána jsem na mobilu našla šest zmeškaných hovorů, všechny od mé dobré kamarádky a sousedky z Bílého Kostela nad Nisou. Hned jí volám zpátky: "Chtěla jsem k vám odvést Áňu, ale už to stejně nejde," říká vyplašená kámoška a já hned balím kola a končím dovolenou. Jedu domů, ale domů už se nedostanu. Z mostu nevěřícně sleduju vesnici pode mnou - koukají jen horní poloviny domů. Nejsem jediná, kdo tu stojí a slzí. Pod námi lidé lezou z oken v horních patrech a mávají bílými kapesníky na vrtulník. Takhle jim to řekli na stodvanáctce, když se tam ještě dalo dovolat.
Nechávám Honzu Škváru v dešti a odvážím našeho synka k babičce do bezpečného Liberce. Hned se ale vracím zpátky a po zbytek víkendu se s Honzou snažíme být zároveň novináři i sousedé. Do svého vlastního domu se dostaneme až na jeho konci, kdy s úlevou zjistíme, že je úplně v pořádku. Chalupě naproti ale kus rohu chybí a později ji verdikt statiků nemilosrdně pošle k zemi.
V sobotu dopoledne ale neví nikdo nic. Prší pořád víc a už teď je jasné, že bude ještě hůř. Místo, kam vrtulník přiváží moje vyděšené a na kost promočené sousedy, je čím dál blíž k vesnici, až je nakonec spouští (přistávání by byla ztráta času) hned vedle dálnice. Někteří po té nedobrovolné adrenalinové jízdě zvrací. Jen pro mou kamarádku a její tehdy šestiletou Aničku stále neletí. Volá mi a já se snažím telefonovat dál - na dispečink toho či onoho, na stodvanáct, od čerta k ďáblu vysvětluji, že jejich dům je mezi řekou a náhonem a že už mají vodu skoro v patře...
Mezitím jezdíme posílat fotky do novin na nejbližší internet, takže do velkého nákupního centra na kraji Liberce. Crčí z nás voda a máme pocit, že jsme se ocitli ve virtuálním světě: tady chodí hezky oblečení lidé úplně klidně s nákupními vozíky a řeší, jestli se ještě zastaví v elektrolandu. Pár kilometrů od nich lidi bojují doslova o život. Odpoledne aspoň pustí televizi v prodejně s mobily, takže sem tam někdo zvedne hlavu a mrkne na zpravodajství. Teplé, suché, rozsvícené a lhostejné nákupní středisko mi zůstane s povodněmi také navždy spojené...
Pozdě odpoledne beru asi desátý telefon od kamarádky: "Jani, oni na nás snad fakt zapomněli," brečí a já zakouším pocit absolutní bezmoci. "Počkej, počkej, už něco slyším... letí, letí!!!" Takže brečím pro změnu já - úlevou.
Když se začne stmívat, stojím s ostatními čumily na silničním mostě přes Chrastavu. Přiletěl i policejní vrtulník, kuželem světla hledá ve městě bičovaném dalšími proudy vody z nebe i z rozlité řeky Jeřice trosečníky. Působí to strašidelně, apokalypticky. V místních od té doby zůstal pocit nefalšovaného vděku všem záchranářům, hasičům, policajtům.
Už si nepamatuji, kdy přestalo pršet a kdy ten vyšinutý den skončil. V neděli vylezlo sluníčko, aby na tu zkázu bylo dobře vidět. Už po ránu se rozhořely první ohně, v nichž končilo vybavení domů, které neodnesla voda. Z dnů a týdnů po povodni mi v hlavě zůstaly jenom střípky:
Vymetáme tuny smradlavého bahna z obýváku kamarádky, chvíli to trvá, než nám dojde, že líp to půjde hadicí.
Přijíždějí dobrovolníci, partička mladých lidí z Prahy s námi celý den uklízí a když večer odjíždějí, vtisknou sousedovi do dlaně tisícovku. Drsňák se musí otočit, abychom neviděli, ze slzí.
Mezi sebou si řekneme, kdo poslal vrtulník pryč a "neletěl", i když by měl. Ale ven to nepustíme, zvlášť když začnou politici z Prahy radit, že jsme si postavili domy na blbých místech.
Po vydatných deštích začnou růst houby, mezi uklízením si na ně zajdeme a po týdnu je to první normální činnost.
Starostové vytopených obcí a měst padají únavou na ústa, ale "dají to" a vrátí téhle funkci v minulých padesáti letech poztrácenou vážnost.
Ti, kteří ve svých pojistných smlouvách našli drobným písmem psaný dodatek, že se z živelných pohrom vyjímá povodeň, už se s tím smířili. Finanční náplasti na bolavé duše přináší Člověk v tísni, Červený kříž, Adra, ale i obce a jednotlivci, nakonec i stát...
Je čas podívat se i do okolních regionů, posčítat škody a bohužel i mrtvé. Tisíciletá voda zabila pět lidí, pod vodou se ocitlo 81 obcí, nejvíce na Frýdlantsku, Liberecku a Českolipsku. Celkem bylo postiženo 1872 domácností, asi 160 lidí záchranáři evakuovali vrtulníky policie i záchranné služby. Do záchranných prací se zapojilo přibližně 1 000 hasičů, 700 policistů, 40 záchranářů zdravotnické služby, 1800 vojáků a stovky dobrovolníků.
