Svět už to přestalo zajímat
„V Langtangu máte pod sebou několik tun zeminy, celá vesnice je tam pohřbená, tři sta těl, která už nikdy nikdo nevykope... Nepálci tam staví domy a čekají na turisty,“ říká Radka Tkáčiková a vysvětluje, co vlastně usoužená země potřebuje a jak je to s „falešnými“ sirotčinci.
Před dvaceti lety jí kamarádi zavolali, jestli by s nimi nejela do Nepálu. Jela a jezdí stále, dnes už jako průvodkyně zájezdů, které sama pořádá. V Nepálu také organizuje pomoc lidem postiženým loňským ničivým zemětřesením. Podle ní totiž svět už na Nepál zapoměl. A nepálská vláda se možná snaží zapomenout na své sliby. Každopádně rok po zemětřesení se prý v Nepálu změnilo strašně málo.
„Domy lidí zůstávají takové, jaké jsou. My jsme tam postavili ze sbírky kamarádů nějaké domky, poměrně hodně jsme tam investovali, snaží se i neziskovky, takže lidé tam mají nějaké provizorní bydlení,“ vysvětluje průvodkyně a cestovatelka, která v Nepálu tráví možná víc času, než doma. Díky přátelsvím, která tam za ty roky navázala, vidí docela dobře pod pokličku nepálské společnosti. A zatímco „obyčejné“ lidi obdivuje za jejich přizpůsobivost, vůli žít a snahu užít si každý přítomný okamžik, vyšší patra společnosti kritizuje:
„Nepálská vláda investovala strašně málo, neustále lidem slibuje, že teď dá peníze... Navíc úředníci kontrolují domy, takže lidé ani nestaví nové pevnější domy, pokud na ně opravdu nemají peníze nebo nejsou v nějaké turistické oblasti, protože se bojí, že by pak vládní úředník řekl: ty už stavíš nový dům, ty žádný příspěvek nepotřebuješ,“ vysvětluje Radka Tkáčiková paradoxy chudé země stižené katastrofou. „Mám pocit, že za ten rok je to všechno stejné. Na památkách se odklidily trosky, viděla jsem tam všeho všudy dvě lešení a na jednom něco dělat.“
Znalkyně Nepálu upozorňuje také na pětiměsíční katastrofickou nouzi o benzín a plyn, která nastala poté, co po zemětřesení Nepál konečně přijal novou ústavu.
„V té je uzákoněno, že ten, kdo má jinou státní příslušnost, nesmí vstupovat do vysoké politiky. Což jsou Indové, kteří se většinou přiženili do jižní oblasti Nepálu a snažili se tam prosadit,“ vysvětluje cestovatelka Tkáčiková. „Po přijetí té ústavy začali dělat problémy a naschvály. V podstatě blokovali cisterny na hranicích, takže Nepálci neměli přísun plynu a benzínu.“
Pět měsíců po zemětřesení se cena benzínu se pro tuhle zpustošenou zemi z jednoho dolaru vyšplhala na 5–6 dolarů za litr. A zatímco svět řešil, že lidé nemají kde bydlet, Nepálci zažívali možná ještě větší potíže, protože vařili na ohníčcích ve městech.
„Ale přes tohle všechno oni se přenesli,“ obdivuje nepálskou povahu Tkáčiková. „Víte, postavíte takovouhle překážku, oni ji přelezou a jedou dál, zatímco my bychom před ní zůstali stát a brečeli. Oni žijí a strašně improvizují. Po zemětřesení, hlavně po tom druhém otřesu, panovala velká nejistota a lidé z poškozených domů nocovali ve stanech, protože se báli. Za ten rok jim vláda nepomohla, tak se vrátili do těch svých skutečně rizikových domů, které jsou podepřené sloupama, na kterých jsou praskliny a do kterých po zemětřesení ani nevstoupili, a už v nich zase provozují tu svou živnost, protože co jim zbývá. Riskují, a protože teď ty otřesy velké nejsou, tak doufají, že ani nebudou. Mám je ráda, jak se dokáží přes potíže přenést. Vidíte je, jak se usmívají, protože sice přišli o všechno, ale přežili.“
Je vůbec žádoucí, aby lidé do Nepálu po zemětřesení jezdili a vyžadovali služby, které je třeba obtížné poskytnout?
„Ano, ano, ano,“ zdůrazňuje Radka Tkáčiková. „Je to jedna z největších pomocí Nepálu. Třeba na facebooku se řeší, jak tohle může pomoci třeba rodině v izolované oblasti. Jenže každá taková rodina má někoho, kdo už v Káthmandu pracuje. Turistický ruch je hlavním zdrojem národního bohatství, jsou v něm zapletení všichni. Já jsem po zemětřesení viděla – i po roce – jak spousta kamarádů, kteří v turistickém průmyslu pracují, investují i do neznámých vesnic, aby tam měli domy, vodovody, kterým já říkám hadicovody. To je další věc, o které se nehovoří: to zemětřesení nezbouralo jenom domy, ale pohnulo i celou zemí. Takže zdroje vody jsou zavalené. Dřív chodili lidé pro vodu dvě stě metrů, dneska jdou dva kilometry. Je potřeba odněkud natáhnout nové trubky. Právě s tím třeba pomáhají lidé z Káthmandu: sami přispějí nebo požádají své klienty ze světa, aby pomohli. A oni pomáhají,“ dostává se průvodkyně Tkáčiková k tomu, co dělá i ona sama. „Těm lidem jejich mrtvé nikdo nevrátí, ale když tam budeme jezdit, pomůžeme. Takže jezdit, jezdit, jezdit!“
Kdo se o Nepál zajímá, nemohl si nevšimnout internetových diskuzí na téma falešných sirotčinců v Káthmandu i jinde. O tomhle problému Radka Tkáčiková také dobře ví:
„Mám kamarádku na konzulátu, která mi říkala – o sirotčincích ani nemluv, to jsou podvody. Ano, ale ono jich je podvodných dejme tomu 80 %. Já jsem jeden navštívila a zkoumala. Podvod spočívá jednak v tom, že majitelé sirotčince získají peníze třeba od zahraničních sponzorů s tím, že na děti samozřejmě něco jde, ale něco jde také do kapsy majiteli. To je jeden nešvar.
Další nešvar, o kterém mi říkala kamarádka, je, že oni lidem na vesnicích vysvětlí, že děti dostanou dobré vzdělání –ve školství je ohromný rozdíl mezi soukromým a státním sektorem – a vyberou od nich peníze. Rodiče pak nemají možnost si to zkontrolovat, protože jsou daleko. No a všechny děti nemusí být sirotci, to je další věc.“
Radka Tkáčiková spolu s kamarády pomáhá dvěma sirotčincům v Káthmandu a na svých webových stránkách nabízí každému možnost přispět. Peníze Nepálcům nepředává „na ruku“, ale kupuje jim potřebné věci. Tři pytle rýže, čočka, sušenky a džusy k obědu, deky, oblečení či hračky – to jsou i tipy pro nezávislé cestovatele, kteří by chtěli pomoct přímo na místě. O „svých“ sirotčincích Radka upřímně říká:
„U toho jednoho jsem si tak na 80 % jistá, že to funguje, ten druhý je stoprocentní, majitelka neumí ani anglicky, nemá webovou stránku. Jako dítě ztratila rodiče a teď chce dětem poskytnout lepší budoucnost. Má jich tam čtrnáct a zjišťuje si jejich původ.“
Diskuzi o sirotčincích uzavírá Radka Tkáčiková rázně: „I kdyby sirotčinec byl „falešný“, tak ty děti falešné nejsou!“
Když už jsme u doporučení do Nepálu jezdit, jezdit a jezdit – která místa jsou podle znalkyně a milovnice téhle země nejkrásnější?
„Ta odlehlejší. Horní Dolpha, suchá izolovaná oblast u tibetské hranice za hradbou pětitisícových sedel. U nás běžel film Karavana, který doporučuji – je přímo z této oblasti. Další je třeba okruh kolem Makalu a přechod přes pětitisícová sedla. Najednou se na hory nedíváte jako na panorama, ale jste jejich součástí. A teď na jaře jsem třeba šla trek Narphu, který je nad hlavním masivem Annapuren, je finančně i časově dostupnější, strašně mě nadchl. Je to suchá oblast s tibetským vlivem, ale nádherná.“
Místa, která můžete s Radkou Tkáčikovou (nebo i sami) navštívit, najdete na www.tkacikova.cz, stejně jako možnosti, jak Nepálu pomoci. Jednou z nich je i koupě kalendáře Himaláj 2016 nebo 2017, jejichž výtěžek bude celý věnován na pomoc Nepálu. Autorkou kalendáře je Radka.
