Lištičky
Když člověk kráčí světem s otevřeným srdcem a čeká na to, co ho pomyslně cvrnkne do nosu, není zklamán předešlým očekáváním. Něco podobného se nám přihodilo ve východní části Islandu, na okraji osamělé farmy.
Möðrudalur je nejvýše položené osídlené místo tohoto ostrova u severního polárního kruhu. Farma kdysi ležela na dopravní tepně Islandu zvané Ring Road, dokud tento hlavní tah nebyl posunut více na sever. Myslím si, že tato změna místu velice prospěla a dala mu punc osamělosti a mystiky. Několik ledabyle poházených budov, kterým dominuje kostelíček z roku 1949, a drny obložený guesthouse s restaurací v sousedství stanového kempu. To vše zasazeno do pustého, prázdného, ale čarokrásného okolí.
Mělo se jednat o pouhý nocleh ve stanu a občerstvení v restauraci, která mimochodem nabízela budějovický Budvar. Původně zamýšlené venkovní vaření zhatil vítr a hlavně stále se vracející dešťové přeháňky. Na Islandu nelze podobné počasí brát jako nepřízeň osudu. Déšť a vítr prostě k tomuto ostrovu neodmyslitelně patří a je potřeba se s tím smířit. Odměnou pak bývají nádherné přírodní scenérie, pouze dočasně zbavené závoje mraků či mlhy, nebo neočekávané zážitky a setkání.
U pokusu o přípravu večeře nás vyrušilo něco neočekávaného. Na okraji farmy v blízkosti jakéhosi skanzenu starých zemědělských strojů byla liščí nora. Pár malých liščat si u ní bezstarostně hrál a přítomnost lidí ani fotoaparátů a kamer je vůbec neděsila a nerušila. Šedě a černě zbarvená liščata sice nevypadala na polární lišky, ale byli jsme poučeni, že bílé zbarvení mívají pouze v zimě.
Ani jsem nedutal, když jsem strkal objektiv kamery do liščí nory a kochal se zvídavým i lehce vystrašeným pohledem liščího mláděte. Otrkalo se teprve poté, co přiběhl další liščí uličník. V zuřivém dovádění se nenechala obě mláďata vůbec rozptylovat a během „kočkování“ téměř nabourala do mé kamery. V poloze vleže jsem nedokázal na prudkou změnu směru a rychlé přemístění dostatečně rychle zareagoval a téměř mi přeběhla přes hlavu. Skvělý zážitek a odměna za to, v co jsme ani nedoufali. Slyšeli jsme o tom sice už před příjezdem do Möðrudaluru, ale neodvažovali jsme se doufat, že se něco podobného poštěstí i nám. Prostě nás to cvrnklo do nosu…
