Kili slaví padesátiny
Cestovatel, podnikatel, dobrodruh, reportér, fotograf a v poslední době hlavně zámecký pán Oldřich Kilián, kterému přátelé říkají prostě Kili, na svém zámku v Horní Libchavě od 14. do 16. října oslaví své padesáté narozeniny.
Procestoval 120 zemí, přičemž žil zhruba polovinu roku na cestách a polovinu v Čechách, a o neuvěřitelné historky neměl nikdy nouzi: z Ekvádoru do Peru letěl malým letadlem, které druhý den spadlo, na Korsice spal vedle pošty, kterou teroristi v noci vyhodili do vzduchu. V Peru v poušti zažil jeden z nejdrsnějších zážitků, když ho přepadli tři mestici, přiložili mu na krk čtyřiceticentimetrový nůž, druhý na ledviny a nechali ho tam pouze v trenýrkách. Byl také v Thajsku týden před tsunami, na Bali tancoval na diskotéce,kterou potom vyhodili teroristi do vzduchu.
Už v patnácti letech odešel Kili z rodného Nejdku do Prahy, kde se vyučil tesařem a přátelil se s disidenty. Hned poté, co skončil komunistický režim a vrátili mu cestovní pas, vyrazil na cesty - zařídil si obchod s českými malovanými kraslicemi, které vyvážel do Německa a během krátké doby byl bohatý člověk. Tenhle životní styl ho ale brzy omrzel a s poslední kovovou pětimarkou odjel do Španělska sbírat jablka. Cestování se mu zalíbilo, tak se dopravil na Kanárské ostrovy, kde žil s partou hipíků na pláži. O něco později ho dva kamarádi z Anglie vzali na velkou kerouakovskou výpravu do Indie. Přiletěli do Dillí a šněrovali si to napříč subkontinentem až dolů na Srí Lanku.
Když se Kili po půl roce vrátil do Čech, přivezl s sebou sedmdesát kilogramů náušnic s ozdobnými kamínky, přívěsků z mušliček a prstýnků z měděného drátu. Etnické zboží šlo na dračku a Kili si takhle vydělal i na cestu do dalších zemí. Ze začátku prodával své zboží sám, ale brzy se obchod měnil ve velkoobchod s velkoskladem a zaměstnanci: „Jednou jsem nechal dělat pro časopis Koktejl, kde jsem pracoval jako reportér, dvacet tisíc náramků. Bylo to v Peru, kde jsem na mnoha výpravách prožil celkem čtyři roky. Indiáni z kmene Kečua vyráběli ručně malované korálky a za to, že jsem jim dal práci, mě měli tak rádi, že když se jim narodily děti, byl jsem mnohokrát za kmotra. Jeden čas jsem dával práci 500 indiánům v Pisacua, i starostova rodina pro mě vyráběla okarínky. Starosta po mě dokonce pojmenoval ulici.V Pisacu je hlavní náměstíčko Placa Armes a jedna z hlavních uliček z náměstí se jmenuje v překladu Ulice chlebodárce Kiliána.“
Jedním z Kiliho cestovatelských počinů byly i „zájezdy mániček“, které organizoval: „Spousta mých kamarádů, včetně mě, neviděla až do roku 1990 moře,“ přiznává Kili. „První léto po revoluci mě proto napadlo vypravit autobus v duchu šedesátých let. Cesta trvala tři týdny, a první místo, kde jsme viděli moře, bylo Saint Tropez.“ Protože se zájezd vydařil, dal vzniknout tradici. Dnes již legendární zájezd mániček se pak konal každý rok. Navštívili Ukrajinu, Moldávii, Litvu, Estonsko, Černou horu, Kosovo, Turecko, Řecko, Sardínii, Korsiku, Sicílii…
Za jednu z nejkrásnějších cest považuje Kili tu do Západní Papui Nové Guinei, kde v Baliemském údolí nejen pozoroval život lidí, žijících ještě v době kamenné, ale získal i celoživotního přítele: „Potkali jsme se tehdy na opuštěné horské pralesní cestě a hned si padli do oka,“ vzpomíná Oldřich „Kili“ Kilián. „Večery strávené u ohně byly plné emocí, na dorozumívací gesta s hluchoněmým Asikemz kmene Dani sloužily ruce a nohy, ale často jsme jen tak mlčky seděli, nemuseli nic dělat, a přesto si rozuměli. Přišel se se mnou rozloučit na letiště až do odbavovací haly a donesl mi na památku prasečí kly, které se u jeho kmene Daniů velice cení. Vždyť hodnota ženy tu má stále v odlehlých částech cenu pěti prasátek a ženy je tu kojí svým mlékem přímo z prsu. Viděl jsem i ženy, které kojily dva malé vepříky najednou. Na letišti jsme ale způsobili trochu povyk, protože Asike za mnou šel přes znepřátelenou vesnici a bojovníci z druhého kmene mu prostřelili šípem ruku.“
Po mnoha letech se Kili za Asikem vrátil, a i když to bylo málo pravděpodobné, opět se s přítelem, jehož podobiznu si nechal Kili vytetovat na ruku, setkali. Nachodili dvě stě kilometrů v těžkém horském terénu, pili vodu z řeky, spali pod jednou střechou, jedli z jednoho hrnce, přecházeli liánové mosty nad dravými řekami.
Renesanční zámek Horní Libchava má pohnutou historii. Dlouhé roky patřil řádu maltézských rytířů, poté agrárnickému senátorovi, sloužil pro školení nacistických funkcionářek, patřil jednotkám SS a poté i československé armádě. Když Oldřich „Kili“ Kilián tento zámek koupil, bylo to pro mnohé jeho přátele překvapení:
„Zámek byl zchátralý, bez oken, kam dosáhla lidská ruka, tam chybělo železo, byly tam vytrhané kabely, dřevomorka, díry ve střeše a podobně,“ vzpomíná Kili na první dojmy: „Napadlo mě, že bych zámek mohl zachránit před nejhorším a vtisknout mu duši. Geografické expozice a fotografie, kterých mám tisíce a tisíce, bych zde mohl vystavit a otevřít své sbírky veřejnosti. Většina mých snů se splnila, a i když vlastnit zámek nikdy nepatřilo k mým snům, řekl jsem si, že ho mohu splnit jiným lidem, kteří mají rádi památky a cestování.“
Od plánu k realizaci u Oldřicha KilihoKiliána nikdy není daleko, a tak v současné době můžete na zámku v Horní Libchavě najít nejen historický nábytek, ale i artefakty z cest a expozice z Tibetu, Nepálu, Indie, Austrálie a Papui Nové Guinei. Součástí areálu je i Ogoh bar, původně velká plechová hala, kam Kili přestěhoval svůj velkoobchod s etnickými předměty, nechal stěny pobít bambusem a barový pult vyrobit z pralesních velikánů Sumatry. „Název baru vychází z toho, že tu mám dvě sochy, každá měří 4,5 metru a jsou to originální démoni z Indonésie, kteří se jmenují OgohOgoh,“ vysvětluje Kili.
Zámek Horní Libchava zkrátka ožil a již několik let tu od března do listopadu probíhají četné akce pro děti i dospělé. Tou nejbližší bude 8. října „Překvapení pro princeznu“ a již následující víkend proběhnou třídenní oslavy Kiliho padesátých narozenin, na kterých se představí na dvacet legendárních kapel. Vstupné je dobrovolné a přespat je možné ve vlastním stanu, anebo na zastřešeném pódiu.
