Sto dolarů na měsíc
Sebe a svou dcerku musí Marie uživit s pouhými sto dolary na měsíc. Není divu, že žije ve slumu. A to je ještě přešťastná, že má práci. Bez ní by musela žebrat nebo krást. Pokud by neskončila na ulici jako prostitutka. Těch se ulicemi centra Granady hlavně po setmění procházejí celé skupiny.
S kamarádem Davidem jsme si jednoho dne před setměním v centru Granady pochutnávali na výborných ovocných koktejlech u stánku kiosko El Gordito. Obsluhovala nás usměvavá a komunikativní Maria Auxiliadora.
Nějak jsme jí zřejmě padli do oka. Možná byla i potěšena, že si s ní se zájmem povídáme. Zajímala se o naši zemi i o naše rodiny. Ukázali jsme jí fotografie našich dětí a partnerek. Ona nám na oplátku ukázala svou dvouletou dcerku. Slovo dalo slovo a já ji požádal, zda bychom nemohli navštívit její domov. Druhý den měla volno v práci, tak s radostí souhlasila.
Opravdu dodržela slovo a dostavila se ve středu v půl deváté na náměstí Parque Central. Hrdě nás vedla nejdříve ulicemi čtvrti Barrio Cuiscoma až na konec ulice Calle Guzmán. Cestou se chlubila svými novými přáteli z Evropy. Na konci Calle Guzmán jsme po placatých kamenech přeskákali téměř vyschlé koryto potoka Arroyo de Carita. Přes hluboké koryto byl rozestavěný betonový mostík, který se snad i někdy dočká dokončení.
Pochopitelně jsme všude budili velikou pozornost. Obzvláště David s plně vyzbrojenou zrcadlovkou Nikon, kterou celou naší exkurzi do života běžných Nicaragujců zaznamenával. Čtvrť La Savanita by asi nebyla úplně bezpečná, kdybychom se do ní vypravili sami. Mohli bychom přijít se svými fotoaparáty lehce k úhoně. Maria však byla naší propustkou a ochranou zároveň.
Každý nás častoval pouze úsměvy a milými pohledy. Děti i dospělí bez problémů pózovali před objektivy. I mezi boudami typického slumu jsme se cítili příjemně a naprosto bezpečně. Nutno podotknout, že hlavně úsměv na tvářích dětí jsme si získávali rozdáváním hraček, které nám naše děti doma daly ze svých bohatých zásob. Sebevětší maličkost dokázala vykouzlit na dětských líčkách kouzelné úsměvy a projevy upřímné radosti a štěstí.
Maria měla třináct bratrů a šest sester. S některými z nich žila společně v plechových přístřešcích uprostřed zelené vegetace. Ve dvou boudách velikosti evropských garáží žilo s dospělými asi deset dětí včetně malé Mariiny dcerky, která se jmenovala Raís.
V jakémsi kamenném žlabu před větším ze dvou přístřešků připravovali dva Mariini bratři oběd. Kromě oběda se starali i o děti a prali prádlo, které se sušilo na šňůrách všude kolem. Jakýsi hliněný dvorek byl hřištěm a scénou pro dětské radovánky. Větší chlapci se dokázali vyřádit s několika starými pneumatikami. Když jsem si představil, že podobné hračky mají v Evropě opice v ZOO, bylo mi až stydno za celou „skvělou“ západní civilizaci. Náš luxus a dostatek je vykoupen bídou v ostatních méně „šťastných“ a „prosperujících“ částech světa. Hračky, které udělaly tolik radosti, by byly bývaly v našem světě už určené k vyhození do koše. Naše děti mají v pokojích takové množství hraček, že by stačily zde ve Střední Americe pro děti celého města.
Tady bydlí Marie
Zatímco muži doma hospodaří, ženy chodí do práce. Marie a další její sestra měly to štěstí a sehnaly si práci. Jak jsem se už zmínil, Marie pracuje v kiosku v centru města. Pracuje od rána do večera každý den kromě středy. Proto s námi mohla podniknout exkurzi do svého obydlí. Jakýkoli jiný den by to nebylo možné. Přestože je téměř pořád v práci, vydělá si v přepočtu okolo šedesáti korun denně. Sebe a svou dcerku musí uživit s pouhými sto dolary na měsíc. Není divu, že žije ve slumu. A to je ještě přešťastná, že má práci. Bez ní by musela žebrat nebo krást. Pokud by neskončila na ulici jako prostitutka. Těch se hlavně po setmění procházejí celé skupiny ulicemi centra Granady. Snaží se na své vnady nalákat movité turisty.
Snažili jsme se však zůstat pozitivními a užít si vše, čeho jsme mohli být svědky. Ani nešlo propadnout smutku, protože z Marie vyzařovala obrovská pozitivní síla, která byla maximálně nakažlivá. O zářících a dovádějících dětech ani nemluvě. Byla to taková oboustranná pocta. Marie a její rodina byla poctěna naší návštěvou a naším upřímným zájmem. My s Davidem zase byli poctěni jejich pozváním a tak trochu otevřením domovů a srdcí. Středeční dopoledne bylo oboustranně vrcholným zážitkem setkání dvou kultur a světů. Nelze však vůbec určit, který je ten férovější a lepší.
