Moře, které neodpouští žádnou chybu
444 mil nejobávanějšího moře světa odděluje Jižní Ameriku a Antarktidu. Od nejjižnějšího bodu jihoamerického kontinentu, legendárního mysu Horn, musí každá loď urazit tuto vzdálenost až ke břehům souostroví Jižní Shetlandy. Moře, které neodpouští žádnou chybu. Drakeův průliv.
Plavba, kde vysílání signálu SOS je pouhým mrazivě hořkým sbohem. Mořská voda je tak studená, že nikdo v ní nepřežije více než pár minut. Z toho důvodu nikdo nevysílá záchranná plavidla ani záchranná letadla. Jediná možnost záchrany je plavidlo v těsné blízkosti. Pokud se člověk dostane do vody, hraje se o vteřiny. Mít na sobě záchrannou vestu není tak důležité, jako být připoutaný k lodi. I ta nejmenší jachta potřebuje několik minut k tomu, aby se otočila. A většině lidí se v ledové vodě zastaví srdce do dvou minut. Kdo není ochoten přijmout tato pravidla hry, ať na Drakeův průliv raději zapomene. Chyba člověka, porucha stroje nebo nezkrotnost bouře se může změnit v osamocený konec.
Drakeův průliv jsem měl možnost okusit na vlastní kůži zatím dvakrát. Poprvé to byla plavba turistickým ledoborcem s vyloděním na Antarktickém poloostrově. Druhá plavba se odehrála na sotva čtrnáctimetrové jachtě a byl jsem pozván na návštěvu mezinárodní polární stanice Eco-Nelson, kterou založil můj kamarád Jaroslav Pavlíček. Během druhé plavby se naši andělé strážní museli asi nadřít, abychom se vrátili bez úhony zpět do Jižní Ameriky.
Vše, co jsem doposud na svých cestách prožil, včetně první plavby do Antarktidy, bylo ve srovnání s touto cestou úplná sranda. Nejtěžší zkouška mého dosavadního života. Ale já obstál! Stálo to hodně sil, ale obstál jsem! A to nám několikrát Sir Drake už nastavoval odpočet našich posledních minut. Jako třeba, když jsem jednou večer během služby, kterou jsem na můstku držel s polským kolegou Lechem, zaslechl z podpalubí divné šplouchání. Všichni ostatní spali a tak jsem šel vypátrat původce nezvyklého zvuku.
Zjistil jsem, že je podpalubí částečně zatopené. Ihned jsem vzbudil kapitána a jeho reakce mě lehce vyděsila. Okamžitě vylétl z postele, zaklel a poslal nás k pumpám. Tu větší se povedlo více jak metrákovému Finovi Karimu ihned polámat a tak zbyla pouze jedna plně funkční. V ten moment jsem četl v očích ostatních tázavé výrazy, zda se neblíží náš konec.
Mě to však vytrhlo z letargie a pořádně vyburcovalo. Kdybych mohl, pumpoval bych jak o život, ale musel jsem opatrně, aby plně fungovala alespoň jedna pumpa. Kapitán postupně zavíral všechny hadice a vpustě, zatímco zbytek posádky se střídal u dvou pump. I ta polámaná naštěstí alespoň trochu fungovala.
Kari a Lech pumpovali na můstku, a u malé pumpy v komoře za kuchyňským koutem jsem se střídal já se zbylými dvěma námořníky. Musím říct, že jsem byl překvapivě klidný a optimistický na to, že jsme měli vodu v podpalubí lodi uprostřed Drakeova průlivu. Díky bohu nám přálo počasí a mohli jsme se problému všichni věnovat naplno. Za bouře by to asi bylo hotové martýrium. Raději nepomyslet.
Tehdy jsem si ani plně neuvědomil, co jsem vlastně zažil. Po návratu z Antarktidy jsem to vyprávěl námořníků v přístavu Ushuaia na Ohňové zemi. Nevěřícně mi kupovali pití a nechávali si to stále dokola vyprávět. Ani ti největší mořští vlci nikdy nepoznali nikoho, kdo zažil metr vody v podpalubí uprostřed Drakeova průlivu a mohl o tom ještě někomu vyprávět…
O plavbě přes Drakeův průliv pojednává má kniha „Dobrodružství jachty Bona Terra“. Drsná plavba na Antarktidu a zpět bez funkčního lodního topení…
Více na www.marteslem.cz
