Na kole krajem Maginotovy linie
Německé pomístní názvy nás nesmějí udivovat, Alsasko a část Lotrinska jsou původně německy mluvící oblasti, o které se v posledních 400 letech přetahovala Francie s Německem. Místní lidé, zejména na venkově, ještě běžně mluví německými nářečími, mladší generace ale už upřednostňuje francouzštinu. Přesto by neměl být problém se německy domluvit.
Asi padesátikilometrový cyklovýlet začneme na nádraží v lázeňském městečku Niederbronn-les-Bains. Má bohatou historii a lázně byly dokonce díky minerálním pramenům známy již Římanům. Takže si můžeme v centru prohlédnout základy římských lázní a nedaleko i dva sloupy s galorománskou korintskou hlavicí, k mému údivu dnes střežící příjezd k soukromému domu. Projedeme okolo pěkných, leč ne příliš velkých lázeňských domů, a za nádražím se vydáme po stezce (téměř celou dobou asfaltované) směrem na lotrinský Philippsbourg. Cesta kopíruje starou železnici, dnes již zcela opuštěnou a zarostlou. Ve Philippsbourgu si zajdeme na oběd, ale obsluha je neskonale pomalá a ztrácíme dvě drahocenné hodiny. Aspoň že porce byly veliké, jedna by klidně stačila pro dva.
S plnými břichy pokračujeme lesem na ruiny hradu Falkenstein, který kdysi chránil cestu z Lotrinska k Rýnu. Hrad se tyčí na skále z červeného pískovce, ale vidět ho lze až od vstupní brány – skrývá se v hlubokém lese. Červený pískovec je v tomto kraji typický a je to ten stejný pískovec, který sloužil jako stavební kámen dokonce i pro stavbu Štrasburské katedrály.
Těsně pod hradem míjíme první bunkr, o málo větší řopík, jichž je u nás v pohraničí nespočítaně. Z Falkensteinu, za jehož návštěvu se vstupné nevybírá, se nám potom otevírá překrásný výhled na kopcovitou krajinu v nevelkých nadmořských výškách, která v mnohém připomíná Kokořínsko nebo i částečně České Švýcarsko. Kde leží německé území, nám prozrazují větrné elektrárny.
Stáčíme se podél německé hranice zcela na východ. Domečky jsou krásně upravené, je vidět, že místní také chovají daleko víc hospodářských zvířat než u nás v pohraničí, odkud pocházím. Dokonce má občas někdo i před domem všelijaké haraburdí nebo zaparkovaná zrezivělá auta, a to už se cítím úplně doma. Pokračujeme přes krásnou vesničku s hrázděnými domy Obersteinbach, to už jsme opět v Alsasku. Ten je známý jako východiště pro 33 km dlouhou okružní cestu po hradech na francouzsko-německém pomezí. Zdejší kraj byl totiž ve středověku nesmírně bohatý, a proto má téměř každý kopec alespoň jednu ruinu hradu. Někdy i tři, mohli si to dovolit. To se ale nelíbilo Ludvíku XIV., který, když tato území připojil k Francii, nakázal z obav před vzpurnou bohatou šlechtou hrady zbourat.
Jedeme dál východním směrem, na lukách se pasou „chlupaté“ krávy s ofinou padající do očí, že by se za ni nemusel stydět kdejaký puberťák. Na skále se tyčí ruina dalšího hradu, téměř hraničního Fleckensteinu. Všímám si, že už začínají padat zde nepříliš vzácné jedlé kaštany, ale zatím jsou uvězněny v příliš zelených „ježcích“, jak nazývám podle pichlavého vzezření tobolky kaštanovníku setého. Sběr kaštanů na opékání proto odkládám na pozdější podzim.
Jedeme se občerstvit na překrásný statek Gimbelhof. Neodoláme a dáme si jinak hůře pitelné točené francouzské pivo. Cena je na místní poměry příznivá, ale chuť nezve k opakování. Bohužel, i obsluha je celkem protivná, a to už se cítím jako doma úplně.
Po krásném lesním úseku nás čeká závěrečné stoupání již na hlavní silnici na Sedlo Holubníku (Col du Pigeonnier), asi 450 m. n. m. A odtamtud jen dlouhý sešup do Wissembourgu. Když vyjedeme z lesa, je vidět naproti úrodná porýnská rovina, z poloviny ležící v Alsasku, z poloviny v německém Bádensku. Na naší úrovni v Německu, asi o 50 km dál, se z roviny rodí dlouhé pohoří Černý les (Schwarzwald). Kde jsme my však končí Vogézy a s nimi i Maginotova linie.
