Hřebíčková záhada

2. 3. 2018 – Indonésie, Asie

Hanzelka a Zikmund

Jaro je sice už za dveřmi, ale zima si to na poslední chvíli rozmyslela. Třeskutý mráz posledních dní ve mně vyvolal téměř neovladatelnou chuť na svařené víno. K vínu patří hřebíček. A kde že se vlastně vzal?

Jeho původ lze dopátrat v Indonésii, konkrétně na souostroví Moluky. Když ostrovy ovládli Holanďané roku 1605, stal se hřebíček na dlouhá léta jejich hlavním vývozním artiklem, na který navíc měli monopol. Cena hřebíčku se vyvažovala zlatem. Jeden kilogram se prodával za sedm gramů zlata. Na wikipedii se lze dočíst, že taková cena odpovídala zhruba dvě stě kilogramům pšenice… Světový monopol udrželi Holanďané celých sto čtyřicet let. Až do doby, kdy se francouzskému guvernérovi ostrova Mauricius podařilo propašovat několik rostlinek v dutém podpatku svého střevíce.

V polovině devatenáctého století holandská koloniální správa rozhodla, že vozit hřebíček až z Moluk je zbytečně namáhavé, a tak nechala převézt semena do střední části Sumatry. Jednou z vyvolených byla obec Kotaenau, která dostala semena ze sedmi stromů a v průběhu let v jejím okolí vyrostlo dva miliony hřebíčkovců. Postupem času se zdejší vesnice stala nejbohatší v celé oblasti. V každém domě elektrický agregát, přijímač, sýpka k prasknutí naplněná kořením, zlato, šperky a svazky bankovek pod matracemi. Ročně se zde prodávalo půl milionu kilogramů hřebíčku, za které inkasovali tři sta milionů rupií. Větší část úrody se schovala na horší časy.

Návštěva hřebíčkové plantáže byla pro H+Z naplánována vojenskou garniturou v Padangu, jako jeden z deseti povinných výletů (o tom, ale někdy příště). Počátkem března roku 1962 tedy expedice dorazila do vesnice Kotaenau. V knize Past na rovníku je z celé výpravy jediná fotografie. Jednak proto, že počátkem března je už hřebíček odkvetlý, a jednak proto, že vojenský doprovod neustále čekal na všemožná povolení. Když se jim ho nakonec dostalo, bylo slunce v nadhlavníku a s tehdejším fotografickým vybavením prostě snímky nešlo dělat.

Zajímavé však na celém vyprávění H+Z je, že se mi onu vesnici prostě nepodařilo najít. Tedy nikoli pod jimi uváděným názvem Kotaenau. To je pro mne vždycky výzva. V knize se píše, že Kota znamená město a enau je cukrová palma. Historicky byly tyto palmy v oblasti dominantní, tedy do té doby, než se stala hřebíčkovou velmocí. Google však odmítl vyhledat cokoli by se tomuto označení, byť jen vzdáleně blížilo. Nedalo mi to, a tak jsem se dopracovala k regionu Sijunjung, jehož součástí je i podoblast Koto Tujuh. Koto – město, tujuh – sedm. Tedy semena ze sedmi stromů? Najde se někdo, kdo mi mou hypotézu potvrdí nebo vyvrátí?