Věže pomsty na střeše Evropy
Stojíme před shlukem legendárních, UNESCO chráněných Věží pomsty, ve kterých se celá léta schovávali zločinci před krevní mstou. Jsme v nejvýše položené vesnici Evropy a historie, ale také mohutné štíty Kavkazu kolem nám doslova dýchají na krk. Ta atmosféru nelze ani dost dobře popsat. To se musí zažít.
Představ si, poutníku: kolem tebe jen louky plné omamně hořce vonících pestrobarevných květin, obzor orámovaný bílou hradbou skalnatého hřebenu hory Šchara, pokrytého ledovcem, který neuvěřitelně malebně doplňují desítky zvláštních, donjonům podobných kamenných věží, starých skoro 1500 let. Genius loci pak vhodně obahacuje vůně gulášové polévky- dva roky prošlé- vařené na skále nad poslední, nejvyšší osadou v údolí řeky Enguri, vytékající nedaleko odtud přímo z ledovce.
To je Kavkaz, respektive jeho nejodlehlejší část, kam kdysi gruzínští králové v časech válek posílali ukrýt národní poklady. Část země, kde dodnes místní mluví jazykem, kterému ani sami Gruzínci z nížiny nerozumí (Svanetové jsou konečně příbuznými se Sumery a Mezopotánci).
To je Horní Svanetie, konkrétně jeho srdce, prastará vesnice Usghuli.
Cesta sem vede bídná, že jí projede jen dobrý tereňák a to ještě jen pár měsíců v roce. Jak ale říká jedno staré svanské přísloví: „Špatná cesta je ta, kde se poutník zřítí a jeho mrtvola se nikdy nenajde. Na dobré cestě poutník sice také spadne, ale jeho tělo někdo najde a pohřbí.“
Takže je vlastně všechno v pořádku, i když v jeden moment při vyhýbání se protijedoucímu vozu v nejužším místě kaňonu mezi Davberi a Murkmeli zůstaneme vyset zadním kolem nad dobře 50 metrů hlubokou propastí, na jejímž dně se valí pěnící masy Engury, napájené tajícím ledovcem někde vysoko nad námi.
Konečně, zážitek má být v první řadě intenzivní, až poté positivní. Přes všechny tyto nástrahy přírody- a to je úžasné- se sem poutník dychtící poznat krásy Kavkazu dostane už po 18 hodinách od momentu, kdy nasedne do letadla WizzAiru a to se s ním vznese na lince z Prahy do Kutaisi, přičemž ceny letenek mimo hlavní sezonu se při akci zastaví jen na pár stovkách jedním směrem.
V Usguli dnes žije jen asi 50 rodin, zhruba 200 lidí. Zbytek už kvůli tvrdým životním podmínkám a drsnému Kavkazu kolem stačil utéci do nížiny. O to, že tady dříve bývalo více živo, svědčí 33 Věží pomsty a sedm kostelů starých až 1100 let, roztahaných po svazích hor ve třech osadách, tvořících samotné Usghuli- nejvýše položenou ves v celé Evropě.
Místní dokonce věří, že někde v na hoře nad ní je u tzv. Válečných věží střežících vesnici pohřbená legendární gruzínská panovnice, královna Tamara, a že některé z těchto Věží pomsty byl původně její letním sídlem. Celkem stojí dodnes ve Svanetii 175 obranných věží s opevněnými vrcholy a střechami pocházejících z 6 . - až 16. století a základy té vůbec nejstarší- už z 1. století před Kristem.
Největší shluk věží, který se kvůli tomu dostal i do UNESCO, je k vidění v dolní osadě Čažaši.
Jsou tak namačkány k sobě, že z jediné přístupové cesty, která sem z Mestie vede, vypadá osada spíše jako hrad. Jednou z nich je unikátní věž s celkem 18 průhledy, údajně nejstarší v celé Svanetii. Pokud by to byla pravda, bylo by její stáří nejméně 1500 let a pamatovala by proto trek praotce Čecha na horu Říp. Je malý zázrak, že přežila do dnešních časů, nejen kvůli stovkám let rodových a klanových válek, ale i komunistické devastace regionu. Staří Svanové ale dobře věděli, proč tyto věže staví a co vše musí vydržet, takže zdejší Věže pomsty přežily i ničivý náraz obrovské laviny, která v zimě 1987 zavalila celé Čažaši.
Kdo by chtěl vidět, jak vypadají Věže pomsty uvnitř, má v oblasti Usghuli více možností. Jen musí dávat pozor, protože část opuštěných a chátrajících věží to má vyloženě „za pár“ a zvědavci tak podobně jako při průzkumu marockých klanových pevností „kaseb“ hrozí, že mu všechno spadne na hlavu. Dobrou možností poznat tuto fascinující část historii Svanetie je třeba návštěva etnografického muzea v Čažaši, kde vystavují mimo jiné 1000 let staré zlaté ikony a kříže.
Nás ale více dostala prohlídka o kus níže pod Usghuli přímo na skále na skále nad řekou stojící osamocené Věže lásky, Kukdiani. Podle legendy se do ní zavřela nešťastná dívka, jejíž ženatý milenec se tady v řece utopil, a žila zde až do své smrti.
Je třeba ale rovnou uvést, na pravou míru tradované a průvodce od průvodce kopírované nadšené báje o mimořádné pohostinnosti Gruzínců. Nic takového totiž už několik let není pravdou. Aby bylo jasno- Gruzínci jsou milí lidé, ale více úsměvů a pohostinnosti jsem věru zažil jinde- v Malajsii nebo perském Iránu. „Naši národní pohostinství zahubil jed turismu,“ potvrdil nám o dva dny později na samotě Khalde pod 3036 metrů vysokou horou Chkhunderi poblíž Usghuli jeden ze tří posledních zde žijících lidí, starý Grigorij.
Jeho slova potvrdil i slovenský cestovatel Juro Kočka, se kterým jsme se potkali o pár dní později v Kutaisi. „Jezdím do Gruzie už od roku 2009. Když jsem tady byl poprvé, vybíhali lidé z domků, když jsme kolem šlapali do hor a zvali nás domů na jídlo, nabízeli přespání nebo aspoň panáka. Teď za vše chtějí jen peníze.“
A donedávna bylo i hůře. Ještě v roce 2003 byly v horách horní Svanetie běžné nejen přepadávání a olupování turistů, ba i movitějších místních lidí, ale dokonce i únosy za výkupné.
