Po Iasonových stopách do Adžárie
Hory na samém pomezí Gruzie a Turecka nejsou poutníky moc navštěvované. K jejich škodě, dlužno dodat. Jsou totiž neuvěřitelně bujně zelené, se spoustou skal a kaňonů, ze kterých se řítí vysoko z hor řeky, na kterých je skvělý raft.
Zdejší kraj, Adžárie, je opravdu nejzelenějším místem celé Gruzie. Strmé svahy porostlé ještě původním třetihorním vlhkým pralesem, ze kterého vyrůstají vysoké eukalypty, palmy a další exotické stromy. Taky zde prší nejvíce v Evropě – na hoře Mtiralě (Plačící hoře) ročně spadne 410 centimetrů vody; kam se na to hrabou Jizerské hory! Podle průvodce sice hraniční a pobřežní hory připomínají džungli pod Himalájemi, mně ale více připomínaly malajský prales na Cameron highlads.
To jsem poznal hned první ráno, kdy jsme se probudili za hradbami 2600 let staré pevnosti Gonio mezi mandarinkovníky a pomerančovníky. Jako biblickému Adamu a Evě v ráji stačilo jen natáhnout ruku a člověk byl po snídani.
Pevnost Gonio založili jako Apsaros už před 2300 roky stáří Řekové a právě tady se měl vylodit 1300 let před Kristem podle starých legend bájný Iasón se svým komandem Argonautů při svém pátrání po pověstmi opředeném zlatém ovčím rounu, aby pak pokračoval do nitra Kavkazu, dnešní Svanetie.
Iasónova legenda je živá také v blízkém centru regionu Batumi, po odtržení Suchumi v Abcházii hlavním gruzínském „Monte Carlu, kde se na hlavním náměstí ve staré části města tyčí desítky metrů vysoký sloup zakončená sochou princezny Médeai, mladší dcery kolchidského krále Aiéta.
Tato jedna z nemocnějších kouzelnic řeckých bájí se zamilovala do Iasóna a když jí slíbil, že ji vezme z kavkazského zapadákova do Řecka, pomáhala mu splnit všechny těžké úkoly, které mu její otec uložil, aby i zasloužil vydání zlatého rouna. Spolu s ním se pak vydali na dlouhou a strastiplnou cestu domů, ale během ní se její láska k Iasónovi, se kterým měla už dvě děti, změnila v zuřivou nenávist, během níž zabila i jejich dva syny. Nakonec odešla do vyhnanství až daleko do nitra Středního Východu.
Jak vidět, bývala gruzínská Kolchida stejně jako antické Řecko pěkně divokou arénou. Ale ani Adžárií se nevyhnuly války a mordování. Pevnost Ginio přežila řadu obléhání, když po Řecích sloužila třem kohortám římských legionářů a po jejich odchodu někdy ve 4. století po Kristu byzantským a nakonec tureckým vojákům.
Není divu, že po tomto mnohonásobném historickém stěhování národů zůstala v pevnosti o rozměrech 250 x 200 metrů (47000 metrů čtverečních) a obehnané hradbami zesílenými 18 věžemi spousta památek, které dodnes odhalují archeologové.
V roce 1974 zde dokonce našli poklad. A to ještě dosud nikoho nenapadlo kopat pod křížem uprostřed pevnosti, označujícím údajný hrob Ježíšova apoštola Matyáše. Tou nejnovější pamětihodností je bezesporu historicky první keška, kterou jsme v pevnosti zřídili.
Krásné je ale nejen adžarské pobřeží Gruzie – a to čím blíže k turecké hranici, tím lépe- ale také vnitrozemí této gruzínské provincie. Hodně poutníků míří k Tamařinu mostu, klenutému mostu z vulkanických kamenů, vypínajícím se nad řekou Adžaris- Tskali naproti krásnému vodopádu.
Další tucet podobných stavebních skvostů pak je možné spatřit při sjíždění řeky Adžirischali. Postavili je Turci a jsou staré nejméně 900 let.
Nejenom adžarská příroda, ale také kuchyně je úchvatná: plná zeleniny, lilků, rajčat, česneku, exotického koření a masa (berani, jehněčí, hovězí). Pokud je pravda, že jídlo, kuchyně, odráží duši národa, tak tak tady to sedí jak zadek na nočníku. Konečně, v Adžárii žije i většina muslimské sunnitské komunity na území Gruzie, pro které je typický pestrý mix masa, koření a zeleniny. Gruzínci, plně těžící z tisíciletých tradic své země posazené na trase Hedvábné stezky, vymysleli mimo jiné skvělou věc: „baže“ omáčku z vlašských ořechů nebo nádivku badridžani nigvzit, což jsou závitky z lilků plněných nádivkou z vlašských ořechů a česneku.
To vše se nemůže nezapít jedním ze stovek gruzínských vín- mimochodem, v Gruzii, která je považována za kolébku vinařství, se víno pije až 8000 let a dodnes je vyráběné původním prastarým způsobem. Gruzínci také na své území pěstují téměř pětinu všech celosvětově známých odrůd vína.
A jako sladkou tečku mají všude v Gruzii po ruce tradiční dezert: čurčchelu- vlašské ořechy máčené v karamelu vyrobeného ze směsi hroznové šťávy s cukrem a trochou mouky.
Také pikantní dušené hovězí maso se zeleninou „osri“ chutná i v adžárském horku výtečně.
A co je nejlepší, díky tomu, že do Batumi a prastarých vesnic v horách nad přístavem, které jsou považovány za zdejší kulinářský ráj, se našinec dostane doslova leteckými spoji společnosti WizzAir z Prahy do Kutaisi a pak maršrutkami během pár hodin (a pokud si koupíme letenku mimo hlavní sezonu nebo s dostatečným předstihem také za pár kaček), můžeme tak zažít kulinářský a kulturní šok skutečně během jednoho půldne. A jak každý správný cestovatel dobře ví, poznávat cizí země se má nejen očima, ale také žaludkem.
Gaumardžos!
