Zázrak volského oka

13. 4. 2018 – Ekvádor, Amerika

Hanzelka a Zikmund

Když H+Z před téměř sedmdesáti lety navštívili obávané „lovce lebek“, způsobili tím velké pozdvižení. Zdá se až neuvěřitelné, že se dědečkové, babičky a jistě i otcové a matky dnešních Šuárů divili vymoženostem jako byl zapalovač nebo náramkové hodinky. Ale je to vlastně vůbec dobře?

Hodinky nenosím, a děti mi to dnes neuvěří, ale byly doby, kdy jsem přesně věděla, na jaký sloup nebo věž se podívat, abych zjistila, kolik že vlastně je. V porovnání s Ekvádorci to máme totiž o poznání těžší. Denní čas zde neodhadneme pouhým pohledem k nebi. V jednotlivých ročních obdobích se u nás doba, kdy slunce zapadá, natahuje až na čtyři hodiny. V Ekvádoru je to jiné. Zima nehrozí, juka a banány zrají po celý rok. Slunce vyjde v šest a zapadne o dvanáct hodin později, tedy přesněji plus mínus patnáct minut. Tak k čemu hodinky?

Zajímavý dokument natočila v roce 2006 Česká televize (Ke shlédnutí pod odstavcem. Šuárský odkaz pak od minuty 25:14). Cílem bylo najít přímé potomky těch, s nimiž se H+Z v roce 1950 setkali. Nebudu vás napínat, nepodařilo se. Reportéři byli sice vybaveni fotografiemi z archívu H+Z, nicméně v polovině minulého století Indiáni zázrak fotek neznali a nemohli si tedy pamatovat, jak vypadli jejich předkové.

Jedna z věcí, která zůstala po léta stejná, je příprava alkoholického nápoje „nyhámánči“ zvaného též „čiča“ (o tom jsme psali v článku Nápoj odvahy). Co by však zajímalo mne je, zda Šuárové dodnes jedí uleželá vejce. Do odlehlých částí pralesa totiž H+Z cestovali co nejvíce nalehko. Přednost před vlastními zásobami dostaly kamery a fotoaparáty. V čase večeře proto dostali podle starého zvyku ta nejlepší vejce, která jim místní mohli nabídnout. Žaludek Středoevropana by však takovou pochoutku nezvládl. Museli tedy prostřednictvím svého průvodce požádat o vejce čerstvá. „Vždyť nebudou mít žádnou chuť!“, snažil se oponovat Ambúša, tehdejší hostitel. H+Z jej záhy přesvědčili o opaku a Šuárové tehdy poprvé okusili zázrak volského oka. Posměch si však přesto vysloužili u svého průvodce. „Jak je možné, don Miro, že nechcete uleželá vejce, ale sami si pochutnáte na shnilých rybách bez hlav, které místo ve vodě plavou v oleji?“

Od šedesátých let mají ekvádorští indiáni svou vlastní federaci. Do míst, která byla dříve přístupná jen pěšky se lze povětšinou dostat terénním vozem nebo letadlem. Prezident federace i lékař již nezvedají hlavu k nebesům, aby zjistili přesný čas, zápěstí jim zdobí hodinky. Mají svůj rozhlas. Ve školách se učí jak španělštinu, tak šuárštinu. Z tradičních jmen se stala příjmení. Miroslavu Zikmundovi dokonce šuárský prezident zaslal dopis psaný na počítači. V závěru dokumentu Miroslav Zikmund žasne nad tím, kam až vývoj postoupil za těch padesát pět let od jejich návštěvy a kam asi postoupí za dalších padesát. Ale mne napadá spíš otázka jiná. Jsou dnes ekvádorští indiáni šťastnější?