KOLOLOĎ S BÁBINKAMI
„Počkej, to jsou fakt vaše mámy?“ „No jo, jedna jeho a jedna moje,“ odpovídáme nevěřícím bikerům, když nad sklenkou dingače čekáme, až dojedou i naše matky. Sami jsme se už dávno posunuli do kategorie „v nejlepším věku“, tudíž i naše outdoorové maminky už zaslouženě užívají titul bábinka. Na Kololoď chtěly bábinky už dlouho. Tak jsme jeli všichni. Nikdy (jim to) nezapomeneme.
Je to jako vždycky – člověk vyleze z busu na odpočívadle za tunelem Sveti rok a Chorvatsko ho praští do nosu vůněmi moře, borovic a tepla. Jen ten mrak sem sakra nepatří!
Déšť ustane, jen co dojedeme do Makarské. Jen asfalt zůstane mokrý, takže sebou babi Rita řízne po prvních sto metrech jízdy na kole. Bere to statečně, uklidněna nákupem crno vino a uchlácholena sluncem, které hřeje prostě jinak než to naše…
Jsme zase tady! Dopoledne trávíme v Makarské. Na svém místě je kostelík, bankomat i tržnice. Zdravíme úzké uličky, které zvolna rozkvétají do turistické sezóny. Zdravíme lodě v přístavu i majáky, jež hlídají vjezd do něj. Pro procházce na sebe mrkneme se sv. Petrem, který i s klíčem v ruce hlídá město. A už je tu nalodění.
Pobřeží necháváme za zádí 
Stejně jako maják na ostrově Hvar
Naším cílem je přístav Lovište na Pelješaci, na půl cesty loď zakotví na koupání. Babi Rita neohroženě hupne z lodi do moře, babi Hela trochu váhá a za chvíli je tam taky. Těžko říci, kdo je v té chvíli spokojenější, jestli bábinky ze skvělé koupačky, nebo my ze spokojených bábinek. Rodinná velepohoda vydrží ještě i přes večeři a snídani, málem až do oběda…
Ještě ráno jsou pod svěžím sluncem babči usměvavé. Jejich cyklojízda začne až v Kučište, kam je loď popoveze. My si dáme zahřívací část přes první hřebínek, přes dnes už neexistující obce Donji a Gornji Nakovanj. Nějak si při tom stoupání ani nevšimneme, že už jsou za námi. Z výšky pak sledujeme naši loď Navigator, jak ladně pluje mezi Korčulou a Pelješacem.
Pelješac je opravdu hodně hornatý poloostrov, rovinu aby člověk pohledal... 
Dole pod námi pluje Navigator s bábinkami na palubě
K bábinkám sjedeme zrovna ve chvíli, kdy se vylodily. Zatímco včera jsme řešili, že babi Rita nemá pumpičku, teď nám hlásí babi Hela, že tu svou nechala na lodi. Mé shrnutí, že teď tedy nemá žádná nic, odpálí komentářem na naši výstroj: „Nemáte helmy, to si zase chcete sedřít ksicht.“
Mírně uraženě nám ujedou, ale po pobřežní promenádě se daleko nedostanou – v Orebiči je zastaví výborná zmrzlinka. Mezi pestrobarevnými kopečky té nejlepší ovocné pochopíme, že babi Hela je na svém favoritu o světelný rok rychlejší než babi Rita na horáku. Předzvěst budoucích problémů…
Nad Orebičem začne stoupání. Babi Rita zjišťuje, že na vypůjčeném horském kole neumí přehazovat rychlosti. Nějak jsou prý doprdele obráceně, než na jejím kole.
Babi Hela mizí v nedohlednu s poznámkou, že nebude „furt čučet, jestli jedem nebo ne…“ V Postupi babičky docela rádi opustíme. Pojedou dál po ostrovní transverzále a sejdeme se až nahoře ve vsi Potomje, u zaslouženého vínka.
Odpoutáme se z hlavní silnice a mírně z kopce traverzujeme nad mořem. Hluboko pod námi je modrá voda, slunce pere, borovice voní a babči jsou daleko. V rázovité vesničce Podobuče končí asfalt, cestou necestou vyrveme kola na makadamovou cestu, a pod spalujícím sluncem stoupáme a stoupáme. Je to k nevíře, ale přestože mě pot štípe v očích a sotva popadám dech, zároveň se kochám, žasnu, občas dech i chytím a nedůvtipně opakuji: „To je krása, to je krása!“
Takhle doopravdy vypadají zelená a modrá barva - v provedení pelješcké vinice 
Radost pro celé tělo: na vlastní pohon vystoupáte mezi vinicemi k dřevěnému stolu u Matušků, kde hrozny umí přeměnit ve skvělé víno. A dáte si ho...
Je. Zvlášť když v dálce spatříme vinice, ty slavné jižní stráně ostrova Pelješac, na kterých slunce nešetří – pálí tu z oblohy a zlatými prasátky také z hladiny moře. Vinnou révu navíc trápí i nedostatek vody a prudké větry. Přesto nakonec vydá tak cukernaté hrozny, že se z nich dělá jedno z nejlepších odrůdových vín na světě – dingač.
Na sklenku nejlepšího červeného pod (chorvatským) sluncem spěcháme do vinařství Matuško ve vsi Potomje. Leží za tunelem, který před pár desítkami let prorazili kousek pod vrcholky hor, oddělujícími náhorní plošinu Pelješce od prudkých svahů končících v moři.
Náhorní planina ostrova Pelješac je fakt jako obraz. Jen si sami musíte vybrat z bezpočtu námětů 
Vesnička Potomje se topí ve vinicích, skrz které vede mnoho cest a cestiček
Konečně! Všechno stoupání je za námi, nohy příjemně pobolívají a na zastíněný stůl už se nesou první sklenky a brzo rovnou láhve. Cyklisticko-vinařské nebe. Kolem stolu spřízněné kololodní duše, které rozumí naší žízni. Tak na zdraví!
Telefonicky se ujistíme, že bábinky už jsou na cestě, a Hele objednáme sklenku. Kopne ji do sebe, ani nechce vodu na zapití. Pivařka Rita nakrčí nosík, a že co tu bude dělat, když tu mají jenom víno? Přijde naše chvíle: z brašny vytáhneme ovocné pivo, které jsme jí koupili v Orebiči. Na chvíli tím přerušíme květnaté líčení všech útrap, které je cestou do toho příšerného kopce potkaly. Na očích jim ale vidíme, jak jsou šťastné a právem pyšné: sviští si to po chorvatských (polo)ostrovech, pijí zdejší víno a dělají dlouhý nos na svých víc než sedmdesát let.
Do Trsteniku, kde kotví naše loď Navigator, už nás čeká jen překrásný sjezd. S vinicemi, květinami, podvečerními paprsky slunce a českými písničkami, které z plna hrdla vyřvávám. Popravdě přesně nevím, jak večer pokračuje, ale bábinky mi to ráno hnedle připomenou: „To budete dneska zase takhle chlastat?“
(Pokračování za týden)
Prakticky:
Kololoď je jedinečná kombinace cyklistiky a plavby, kterou vymysleli a pořádají lidé z ck Geotour. Loď je nejen dopravním prostředkem, který cyklisty přemisťuje od ostrova k ostrovu, ale i základnou a útočištěm. Na lodi se pluje, spí, jí a žije.
Každoročně je vypravováno několik kololodí na jaře a na podzim. Bližší informace o jednotlivých trasách, termínech a lodích najdete na www.geotour.cz
Čtěte také:
Ostrov, kde v noci svítí jen hvězdy
