Čtyři stopy dvoustopé Tatry u řeky Paraná, Argentina, Paraguay

3. 3. 2015 – Argentina, Amerika

Lenka Rašková

Pocházím ze Štramberka. Je to malé městečko na úpatí Beskyd proslavené Trúbou, Štramberskýma ušima, Zdeňkem Burianem a podezřele velkou koncentrací obyvatel s příjmením Hanzelka (a taky Raška, když už na to přijde). Když oběhnete kopec, praštíte se do nosu o některý z kopřivnických tatrováckých komínů.

Není tedy divu, že trojice Jiří Hanzelka, Miroslav Zikmund a jejich Tatra T 87 pro mě od dětství představují něco jako součást místního folklóru.

Když jsem se dověděla, že budu nejbližší rok trávit prací v Jižní Americe, sáhla jsem hned do knihovničky, do řady několika generacemi ohmataných, již mírně rozpadlých svazků cestopisů. Ve srovnání s legendami H&Z pro mě Google není žádná relevantní autorita, jistě chápete. Navíc by mě dost zajímalo, jestli se na paraguaysko-argentinském pomezí od roku 1948 něco změnilo. Vsadím se, že ani ne!

STOPA PRVNÍ

V argentinském Posadas, hlavním městě provincie Misiones, mají letiště. Na tom, že tu před 65 lety ještě nebylo, není nic divného. Ale oni tu mají dokonce i most, a ten tu před 65 lety také ještě nebyl. Ba co víc, po celé říční hranici Paraguaye nebyl tehdy most ANI JEDEN! Předseda českého krajanského spolku, pro který tu budu pracovat, mě nakládá do auta a vyrážíme přes řeku Paraná do Paraguaye. Musím si to náležitě vychutnat, vždyť co by za takový luxusní přejezd tehdy H&Z dali. Po Mezinárodním mostě Blahoslaveného Roque Gonzáleze přes jednu z největších řek světa. Jak vznešeně to zní. Realita už má bohužel ke vznešenosti daleko.

Pod nohama hučí kalná voda. Přívoz zmizel, loďku na řece uvidíte jen vzácně. Zato na mostě to žije. Nekonečná řada aut a autobusů, mezi nimi se proplétají stovky motorek ověšené zbožím. Paraguayci se snaží propašovat z argentinských nákupů co nejvíce levných potravin a drogerie, do Argentiny naopak proudí hlavně laciná čínská elektronika. Fronty, smrad, čekání, troubení, vedro. Když se konečně probojuji všemi celními nástrahami do paraguayského Encarnaciónu, sesterského města Posadas, můžu si oddechnout a konečně se porozhlédnout. Auta, motorky, troubení. Hm. Kde jsou ty časy, kdy se ve špatně dlážděných ulicích okresního města prohánělo celých 5 kusů motorových vozidel. Hromady dřeva také zmizely, východní Paraguay je zcela vytěžená a tam, kde se před pár desítkami let noví evropští přistěhovalci prosekával na koni s mačetou, se dnes rozprostírají pole a pastviny až za obzor.

Pozor, tak tady někde stálo molo, z něhož rachitický jeřáb nakládal tatřičku na přívoz. Dnes je to místo ovšem pár metrů pod vodou. Hladina přehrady Yacyretá před pár lety spolkla valnou část města. Vznikla tu uměle navezená písečná pláž, čtyřproudová promenáda a fungl nový sambodrom, připravený ke slavnostnímu otevření o nejbližším karnevalu. A tam za řekou je Argentina. Už ne bílé zdi a dvě kostelní věže v zeleni. Posadas z dálky, to je paneláková džungle ne nepodobná pohledu na Manhattan.

Aspoň na chvíli bych se chtěla ocitnout v roce 48 a dát přednost vrzajícímu jeřábu, vůni kebračového dřeva a mumraji loděk. V řece by se to ještě hemžilo rybami surubí, muselo by se dávat pozor na piraně a jedinou spojnicí mezi oběma břehy by byla duha.

STOPA DRUHÁ

O pár kilometrů dál. Městečko Carmen del Paraná. Předválečné české srdce Paraguaye. Centrum pěstování bavlny, později rýže. Krajané Daniel Marek a Iva Drbalová mi ukazují staré fotografie. Oba se narodili už v Paraguayi, jejich čeština je však bezchybná.

„Rodiče přišli z Československa do Ameriky ve třicátých letech. Stáli u zrodu českého spolku tady v Carmen. Měli jsme kulturní dům a českou školu. Ta měla takovou úroveň, že tam chtěly chodit i paraguayské děti, ačkoli neuměly ani slovo česky. Na zahradě se hrál volejbal, cvičilo se v Sokole. Nejradši jsme měli divadlo. To jsme nacvičovali s panem učitelem Komárkem.“ Na fotografii z roku 1947 je Daniel jako malý kuchtík, mezi změtí malých českých trpaslíků trůní i princezna Iva.

A ta stopa? Právě pan učitel Komárek tu v parném létě 48 nabízel našim cestovatelům osvěžení, rybářský prut a české noviny. Málem tehdy utopili tatřičku v bahně řeky Tacuary. Řeka to byla krásná, ale i zrádná. Plná ryb, a taky peřejí. Alenku, sestřičku paní Drbalové, si voda vzala jen několik měsíců po návštěvě H&Z. Dnes je Carmen malá ospalá vesnička. Krajanů tu zůstalo málo. Podnik s bavlnou se přestal vyplácet, železnice byla zrušena a rýžová pole spolu se zbytkem někdejší slávy ukrojila přehrada.

STOPA TŘETÍ

Misiones, město Oberá, festival imigrantů. V podkrovní komůrce nedávno dostavěného Českého domu Mamienka mi paní Sylva Berková, předsedkyně místních krajanů, ukazuje starou fotografii. U vozu s českou vlaječkou pózují tři smějící se muži a malý blonďatý chlapeček.

„Tu fotku mi dal Norberto Polasek, krajan z Posadas. Máš ho určitě na facebooku. On je na té fotce ten malý blonďatý chlapeček. Za ním jeho táta. Když tehdy Hanzelka a Zikmund jeli přes Argentinu, přes Posadas, jeli v té tatře a měli českou vlaječku. Táta od Norberta to viděl a utíkal za tím autem a křičel: Ježišmarijá zastavte! My jsme taky Češi! Je to zapsané v jejich knize Tam za řekou je Argentina. Tu fotku opatroval pan Polášek jako oko v hlavě, protože to bylo jedinkrát, kdy do Posadas zavítal někdo ze staré vlasti.“

Pokrok nezastavím, takže teď je pan Norberto, místopředseda českého spolku a zároveň blonďatý chlapeček z 65 let staré fotografie, můj amigo na facebooku.

STOPA ČTVRTÁ

Během mého pobytu mezi krajany se mi dostalo milého pozvání do města Presidencia Roque Sáenz Peña v argentinském Chacu. Tamní česká komunita je nejpočetnější v Jižní Americe a právě slaví obdivuhodné výročí: je tomu již 100 let, kdy první Češi stanuli na této nehostinné suché placce, aby ji doslova holýma rukama změnili v jedno z největších světových bavlnářských impérií. Že ani čakenští nezapomněli na několikaměsíční návštěvu Hanzelky a Zikmunda ve své nové vlasti, jsem se přesvědčila hned po příjezdu. U příležitosti oslav byl veřejnosti zpřístupněn někdejší domek českého učitele. Pamětní deska nad vchodem hlásá v češtině i španělštině, že právě pod touhle střechou byli v roce 1948 ubytováni cestovatelé Hanzelka a Zikmund během svého pobytu mezi krajany v Argentině.

Roky a voda plynou rychleji, než bychom si přáli. Ale některé věci, ty podstatné, mají trvanlivost kebračového dřeva: po obou březích řeky Paraná se line vůně hovězího asada, pro žíznivého poutníka je tu vždy připravena nádobka plná maté. A navzdory pesimistickým prognózám, na obou březích řeky Paraná ještě stále zní čeština.

Autor textu a fotografií: Lenka Rašková (ve spolupráci s interaktivním magazínem SRDCAŘI.CZ pro tablety a chytré telefony)