Drama na nejdelší pláži světa
Dnešní článek je bez legrace o jednom z největších šílenství, kterých se H+Z na své cestě dopustili. Cesta z Brazílie na hranice s Uruguay je detailně popsána v kapitolce s dramatickým názvem „Boj s pouští a mořem“. A čtení je to náramné!
V tomto případě se jejich volbu nebojím nazvat bláznovstvím. Rozhodli se totiž, že místo obvyklé cesty vedoucí horami z Pelotas k hranici v Jaguarão to vezmou zkratkou. Na jejich obranu je nutné říci, že ani ona horská cesta tenkrát nebyla žádnou výhrou. Při pohledu na současnou mapu to tak nevypadá, ale tehdy si o asfaltu mohli nechat jenom zdát. Kamení, jíl, prudké svahy. Časté deště navíc znamenaly sesuvy…
Rozhodnutí bylo nasnadě navíc s jasným odůvodněním, proti kterému se nacházely argumenty jen ztěžka. Na řadě byla již několikátá zatěžkávací zkouška vozu. Kudy že se to rozhodli vydat? Z Rio Grande přímo do hraničního města Chuy, po pláži, cestou sjízdnou pouze za odlivu. Většina místních si při pouhé zmínce ťukala na čelo, prý se tam v poslední době utopilo čtyřicet vozů – v písku. Nebýt místního průvodce Santose, stala by se Tatra patrně dalším z nich. Zkratka dlouhá přesně dvě stě dvacet kilometrů vedla po příbřežních písčinách v těsném sousedství oceánu. „Nejtvrdší je písek tam, kde se přes něj převalují vlny,“ zněla jedna z nejcennějších rad. Stačila by však neopatrná zastávka, po minutě by seděl vůz na nápravě a až by příboj opadl, koukala by z něj maximálně střecha.
První potíže se dostavily po sotva dvaceti kilometrech. Ocelové nebe a prudký déšť znamenal nucenou přestávku a ztracenou cennou hodinu odlivu. Zkušený průvodce se nenechal omámit přechodným zlepšením počasí a včas varoval, že nastanou ještě horší časy. Stalo se. Sotva čtyřicet kilometrů před jediným záchranným bodem na cestě – majákem Albardão je zastihla skutečná bouře. Tehdy nastal nefalšovaný boj o Tatru, horší než v Núbijské poušti bez vody.
Zbývalo tři čtvrtě hodiny než celou pláž pohltí moře. Museli vodou. „Nesmíte zastavit!“ přikázal průvodce. „Raději nižší převod a stále plné obrátky. Jinak je konec!“ Neřidičům to nic neřekne, ale pokud zpomalili na třicet za hodinu, okamžitě se začali propadat. Jediné řešení bylo jet padesátkou na dvojku. Které auto by to vydrželo dnes? Čtyřicet kilometrů? Na podlaze plno vody, pod plynem nánosy písku, které odstraňovali za jízdy, jinak by byl konec!
Tatra to dala. Na kilometru sto třicet je uvítal maják, jeho strážce a řemeslníci, jež montovali nový. Krátký oddech, oprava nejponičenějších částí vozu a ve čtyři ráno start směr uruguayská hranice. Konec cesty již dramatický nebyl. Moře se uklidnilo a zbylých devadesát kilometrů bylo jasně z nejromantičtějších vůbec.
Ani moderním vozům se zahrabání do mokrého písku nevyhne | http://maredunas.blogspot.cz 
Cestování větrným vozítkem je asi v písku snazší | http://www.popa.com.br
V současné době sice vede z Rio Grande do Chuy asfaltová cesta, nicméně, nikoli po trase kterou zdolala Tatra, ale pěkně spořádaně mezi lagunami Mangueira a Mirim. Internet je plný videí, která ukazují přejezd nejdelší pláží světa na motorkách, terénními vozy, přes kuriózní vozítka na vítr. Přesto se zdá, že romantika tamějšímu pobřeží stále nechybí.
