Pacientky se někdy schovávaly pod peřinu
Na nemocnici v Kundúzu vzpomíná chirurg Tomáš Šebek, který se z ní vrátil pár týdnů předtím, než byla 3. října vybombardována. Pět měsíců s Lékaři bez hranic léčil ty nejtěžší úrazy. Teď jsou jeho kolegové mrtví nebo zranění a 300 tisíc obyvatel afghánského města bez lékařské pomoci.
Jak vypadala nemocnice, když jste ji opouštěl?
Byla perfektně vybavená, vysoce specializovaná, zaměřená na těžké úrazy: válečné, dětské či autonehody. Nemocnice měla 150 lůžek a jen za poslední týden před bombardováním ošetřila 400 pacientů. To je na evropské poměry nepředstavitelné, podobné, jako kdybyste měli každý den hromadné neštěstí.
Dokážete si představit, co s nemocnicí provedl útok?
Bohužel řada místních zdravotníků byla poraněna nebo zemřeli, mezi nimi i mí blízcí přátelé lékaři. První zprávy byly, že na silnicích se váleli mrtví a ranění, kterým nikdo neposkytoval péči. Organizace Lékaři bez hranic se stáhla. Pro celé město je to tragédie, žádné podobné zařízení tam není. Jde o obrovskou spádovou oblast, kterou nikdo nepokryje.
Jaké možnosti lékařské péče mají tedy místní lidé?
Pacienti už předtím odcházeli do Pákistánu, město také leží několik desítek kilometrů od hranice s Tádžikistánem. Ale pro 90% populace je to absolutně nedostupné, nemají prostředky ani na dopravu, natož na lékařskou péči.
Byli jste jako zdravotníci připraveni na možnost útoku na nemocnici? Existovaly nějaké plány pro případ takové hrozby?
My jsme věřili, že ženevské konvence platí na celém světě. Lékaři bez hranic jsou absolutně neutrální, je nám jedno, jestli léčíme Talibance nebo zemědělce. A ani vojenské nemocnice se nebombardují. Proto bombardování považujeme za válečný zločin a požadujeme jeho nezávislé vyšetření.
Odjíždíte na mise s vědomím rizika, které vám hrozí?
Jako Lékaři bez hranic jsme si vědomi nebezpečí plynoucí z toho, že jsme vlastně vždycky nejdál – nebo nejblíže – na frontové linii, v epicentru přírodních katastrof. Víme, že se může stát cokoli. Můžeme být zastřeleni, uneseni... to jsou rizika, která přijímáme jako jednotlivci. Ale nikdo si neumí představit, že odjede do nemocnice, kterou vybombardují. Máme obecně platné bezpečnostní pokyny, spolupracujeme s místními, jsme dobří ve vyhodnocování rizika. Když se do města blížil Taliban, byl k dispozici bunkr, měli jsme únikovou cestu na letiště – na to stačí pár hodin či dokonce minut. Ale v případě takového útoku nemůžete nic.
Neodradilo vás to od dalšího působení u Lékařů bez hranic?
Od další mise mě to neodradí, doufám, že se to opakovat nebude, vyšetří se to a přijmou se potřebná opatření. V Afghánistánu mám přátele, v projektu pracovalo na čtyři sta lidí. Nad nemocnicí visí otazník a kdyby se jednou měla nemocnice v Kundúzu obnovit, uvažoval bych o tom, že tam zase pojedu.
Co bychom si mohli z tak zbědované země, jako je Afghánistán, vzít za příklad?
Zamyslet se nad otázkami fungování rodiny. Tam spolu hrozně drží, za vzdáleným zraněným bratrancem cestují příbuzní z celé země, starají se o něj, o jeho hygienu, o jídlo. Tamější kultura má kořeny v Perské říši, Afghánci jsou velmi pohostinní.
To ale zrovna není obrázek, který známe z tuzemských médií.
Mediální obraz je úplně jiný než realita. V médiích čteme o 1% Afghánců, kteří ubližují jiným. Ani islám není jenom dobrý nebo špatný, jde o to, jakým způsobem ho kdo vykládá. Já také nesouhlasím s postavením žen, ale to neznamená, že celá jejich kultura je špatná. Je jen jiná.
Měl jste jako lékař nějaké problémy s ošetřováním žen?
Vždy musíte mluvit s rodinným příslušníkem, což bývala matka či sestra, ale někdy také manžel nebo otec. Ti musejí dát k vyšetření souhlas. Pak většinou pacientka také souhlasí. Nebo také ne – odtahuje ruku, schovává se pod peřinu. Je třeba najít kompromis, což se skoro vždy povedlo. Jen jednou mladá maminka odmítla s tím, že raději zemře ona i dítě. Musíte to respektovat, jste tam jen host. Naštěstí to tehdy přežili.
Proč jste začal na misích psát blogy, z nichž pak vznikly už dvě úspěšné knihy?
Nejdříve na Haiti šlo o zprávy rodině a kamarádům, které si lidi přeposílali dál. Posílali mi otázky na jídlo, na osobní aktivity, volný čas, ptali se na detaily v nemocnici. Zápisky mi pomáhaly sesumírovat si den, někdy jsem také přišel na nějaké své opomenutí. Začalo mě to děsně bavit.
Z každého prodaného výtisku knihy Mise Afghánistán půjde 10 korun na organizaci Lékaři bez hranic. To je váš nápad?
Ano, chtěl jsem z výtěžku podpořit Lékaře bez hranic. Zbytek jde na studia jednoho studenta z Haiti, kterého podporuji.
Vy nemáte z knihy žádný zisk?
Můj zisk je, že tím třeba získám další lidi na mise Lékařů bez hranic – a to nejen lékaře, ale i ostatní profese. Potřební jsou technici, stavaři...
O knize Mise Afghánistán – Český chirurg v zemi Lovců draků čtěte ZDE.
