Jak se točí Postřehy odjinud
Korejci po něm chtěli natáčecí plán v excelové tabulce. Málem ho i se štábem zatkli na australském Uluru. Šoféroval až k polárnímu kruhu… S pořadem Postřehy odjinud jezdí dramaturg a producent Karel Bělohlavý už dvacet let po světě.
Na televizních fejetonech z atraktivních míst Evropy, Asie, Austrálie, Nového Zélandu i severoamerického kontinentu pracuješ už od roku 1993. Co je pro vznik Postřehů klíčové?
Důsledná příprava. Někdy zabere několik měsíců, jindy třeba i celý rok, jako v případě Koreje. Když už máte vymyšlenou lokalitu, hledáte autora a vymýšlíte témata, která zaujmou a překvapí, jsou originální a neotřelá. Jinak bychom snadno sklouzli k tuctovému bedekru, a tím Postřehy odjinud rozhodně nejsou. Podstatné je, aby tam byl patrný autorský vklad průvodce jednotlivých sérií. Někteří tíhnou k příběhům, jiní jdou po kuriozitách, další se řídí svými prožitky a zkušenostmi jako Marie Woodhamsová, která žije v Rakousku, nebo Vladimír Kroc, který více než rok pracoval v jedné z australských hospod a rozvážel pizzu po Sydney. Jan Šmíd zase rád témata jednotlivých dílů koncipuje podle filmových lokalit, tedy podle toho, kde se točil který film. Proto jsou Postřehy tolik rozmanité – tisíc lidí, tisíc pohledů.
Která z osobností pro tebe byla nejvýraznější?
Ohromnou školou a zároveň nezapomenutelným zážitkem pro mě osobně bylo natáčení Postřehů s Karlem Kynclem. Velice mě ovlivnil. Byl to profesionál každým coulem, moudrý, pokorný, vzdělaný, přitom bez hvězdných manýrů. Moc si ho vážím.
Když je hotový scénář, můžete vyrazit?
Samozřejmě ne hned. Je třeba důkladně a precizně nachystat s produkcí plán natáčení, zajišťuje se financování, sjednávají se sponzoři. Mimochodem je poměrně časté, že velice ochotně na natáčení participují samotné země. Poskytují ubytování, zařizují „propustky“, mnohdy do míst, kam se obyčejný smrtelník obvykle nedostane.
Kam třeba?
Většinou to bývají muzea, knihovny, státní instituce nebo přírodní rezervace. Tak například Britská knihovna. Celou jednu hodinu jsme ji měli, tehdy s Karlem Kynclem, jen a jen pro sebe. Ale sem tam se nám přihodí i opak, a kamera nám paradoxně může dveře zavřít. Jako v australském Národním parku Ayers Rock. Každý rok ho navštíví tisíce turistů, přičemž každý z nich nesčetněkrát zmáčkne spoušť fotoaparátu nebo si rovnou všechno natočí. Když jsme se tam ale objevili s kamerou my, byli jsme málem zatčeni. Nekompromisní stráž po nás chtěla ne právě laciné povolení. Museli jsme ho vyběhat, podepsat smlouvu, zpřístupnit jim ke kontrole natočený materiál a přeložit všechny komentáře. Jednání byla složitá a docela nepříjemná, stejně tak telefonáty. Nakonec nám povolení vystavili. Úsměvné je, že má platnost dva roky! Takže ještě teď se můžeme sebrat a jít se štábem bezstarostně prohánět po parku Ayers Rock. Aktuálně se ale podmínky mění a vrchol Uluru bude od roku 2019 turistům už zapovězený.
Krátká stopáž je zrádná, vlastně nepotřebujete moc materiálu, ale potřebujete jej mít nesmírně pestrý. Co natáčení obnáší?
Kdo nezažil, těžko si to představí, ale jsou to doslova závody o čas. Obvykle máme skluz snad ještě dříve, než vyrazíme na cesty. Pak je tu spousta nepředvídatelných věcí. Politická situace nebo počasí. Nic z toho nás nesmí zastavit. Točit se musí, ať padají trakaře, nebo přímo celé vlády. Neobejdeme se bez improvizace. Nejnáročnější byly asi série z Austrálie a Nového Zélandu, kde byly nutné i několik set kilometrů dlouhé přejezdy. Stávalo se, že po celodenním natáčení jsme se večer naložili do auta (nebo rovnou letadla) a přemístili se do další destinace. Ráno vybalili techniku a všechno začalo nanovo.
Většinou řídíš ty, že?
Ano, cestou do určené destinace se střídám obvykle s kameramanem. Během pobytu pak řídím většinou jen já. Jak už jsem říkal, v Austrálii to byl obzvlášť zážitek, dvou set, tří set kilometrové přejezdy. Vůbec nejdelší přejezd jsme realizovali ve Finsku, kdy jsme jeli z Helsinek až k polárnímu kruhu, do osmi set kilometrů vzdáleného laponského města Rovaniemi. Ale já řídím moc rád. Nevadí mi to.
Říká se, že společné dovolené mohou být pro rodinu velkým rizikem, protože najednou, nepřetržitě a nezvykle tráví všichni celý čas spolu. Postihne i vás ve štábu někdy ponorková nemoc?
Mohla by někdy, ale nesmí. Už jen pro tu fyzickou náročnost a časovou tíseň. O to důležitější je, aby si sedl celý štáb hlavně po lidské stránce. Kameramani během dne téměř nesundají kameru z ramene, večer musí udělat servis a kontrolu, nabít baterky. Režisér spolu s námi ostatními dělá večer nebo v noci, podle toho, kdy se vrátíme z „placu“, kontrolní projekce. Zavřeme se na pokoji a všechen materiál natočený během celého dne prohlížíme, nesmíme totiž odjet dříve, dokud nemáme podle scénáře všechno. Kromě toho ty neustále přesuny a spěch. Prostor není zpravidla ani na pořádné jídlo. Když to stihneme, najíme se ráno, cestou zhltneme maximálně hot-dog nebo bagetu, sem tam si dovolíme rychlé kafe. Natáčení Postřehů odjinud není pro žádné skleníkové květinky, celý štáb musí hodně obětovat. Přesto to za to stojí. Vykompenzuje se to jinak…
Takže i přes to tempo máš čas si pracovní cestování vychutnat?
Jen vzácně. Zpravidla vůbec. Myslím hlavně na to, abychom se nenabourali, aby fungovala technika, počasí přálo, abychom dodrželi natáčecí plán a na nic nezapomněli. Největší katastrofa totiž je, když ve střižně zjistíte, že vám něco chybí. Dotočit záběry vlastně není technicky možné, jedině že bychom je dokreslili. Ale vážně, je to především práce. Jste v tom až po uši. I když je pravda, že to má i druhou stránku. Jakmile změním prostředí, oprostím se od problémů, které tady zrovna řeším, což je mnohdy úleva. S blížícím se návratem pak samozřejmě přicházejí i děsivé sny, které mě straší neodbytným podezřením, že jsem něco zásadního „zazdil“.
Jak se ti daří tahle profese skloubit se soukromým životem?
Taková práce si nezřídka vybírá vysokou daň. Mnoho rodin takovou častou absenci nezvládne a rozpadne se. Moje manželka byla na mnoho věcí sama, byl jsem vlastně pořád pryč. Ale vychovala obě naše děti náramně dobře. Nakonec se i ony rozutekly do světa, dcera žije ve Francii, syn v Praze. Nicméně mé povolání se na nich podepsalo ještě jinak, obě se věnují filmařině. Syn je úspěšný a dá se říct už renomovaný režisér a dcera vystudovala vysokou filmovou školu v Lyonu.
Co sis díky cestování uvědomil v souvislosti s Českem? Jací jsme my a jaký je okolní svět?
Na počátku mě silně ovlivňoval cyklus Ta naše povaha česká, takže jsem byl dost kritický. Srovnával jsem Česko s ostatními zeměmi a naše země z téhle komparace moc dobře nevycházela, protože jsem se víceméně zaměřoval na špatné a negativní stránky, které v kontrastu se zahraničím nemilosrdně vystoupily na světlo. Pak mě to ale přešlo. Uvědomil jsem si, že přece jen je tu co ocenit a čeho si vážit. V české kotlině se nežije špatně. Je tu ale jedna věc, která se nemění a kterou vnímám stále stejně: neuvěřitelný rozdíl mezi chováním Čecha a chováním kteréhokoli cizince. Stačí nahlédnout za humna a navštívit první rakouskou vesničku, kterou od té české odděluje malý potůček, kukuřičné pole nebo vinice. Vejdete na náves a lidi vás sami jako první pozdraví, dokonce se usmějí. Tady potkáte souseda, s nímž deset let sdílíte stejný plot nebo stejný panelák, a na váš pozdrav ani neodpoví. Přijdou mi tu všichni stále naštvaní a zasmušilí a otrávení. Mladí lidi jsou fajn, jsou jiní, hlavně ti, co už se vydali do světa. Jsou milí a umí se usmívat.
Jsme všichni ze stejného těsta?
Ne. Lidi jsou naprosto různí, mentality celých národů jsou značně odlišné, někdy až extrémně. Třeba když srovnáte Korejce s Řeky. Korejci jsou velmi činorodí, rychlí, zodpovědní, spolehliví, pečliví až možná puntičkářští. Když jsem s nimi domlouval natáčení, pořád nebyli spokojení s natáčecím plánem. Proběhlo několik intenzivních setkání a e-mailů, než jsem pochopil, že plán potřebují v excelové tabulce. Pak nám všechno naplánovali téměř po minutách. Zato takoví Řekové jsou svým způsobem hodně nad věcí, na všechno mají moře času a jediné, co dodržují důsledně, je siesta. Ti nepotřebují žádný počítačový program, natáčecí plán si klidně poznamenají na papírový ubrousek. Ale ono to stačí, díky jejich vstřícnosti nakonec všechno proběhne, jak má.
Postřehy odjinud
Televizní fejetony z atraktivních míst, na kterých je patrná zkušenost a autorský podíl rozhlasových a televizních zahraničních zpravodajů, se na televizní obrazovce objevují už od roku 1993 a momentálně se blíží k šesti stovkám. Hlavním rysem těchto krátkých návštěv v evropských zemích je pohled očima novináře, který divákům připomíná reálie i historické souvislosti, vždy ovšem zasazené do kontextu současného společenského vývoje a bezprostřední atmosféry dneška. Mezi průvodci krajinami svého srdce se vystřídala řada zvučných jmen. Tím prvním byl nezapomenutelný Karel Kyncl, navázali na něj Adolf Bašta, Marie Woodhamsová, Milan Fridrich, Tomáš Sniegoň, Petr Voldán, Lída Rakušanová, Jan Šmíd, Jaroslav Skalický, Petr Bílek nebo David Šťáhlavský. Nejnověji se k těmto jménům připojil Miroslav Karas, Vladimír Kroc a Martha Elefteriadu. Od počátku jsou v jeho čele dramaturg Karel Bělohlavý a režisér Jaroslav Večeřa.
