Skomírající řemeslo
H+Z byli v Durbanu zaskočeni existencí „taxikářů s volskými rohy“, neboť se za svou cestu Afrikou s ničím podobným nesetkali. Překvapená jsem byla i já, když se mi podařilo objevit, že tito „taxikáři“ provozují své řemeslo v takřka nezměněné podobě dodnes. Jedinou změnou je, že již nejsou bosí, ale zpravidla obuti v lehké sandály.
Rikši (jinrikisha - 人力車, 人 jin = člověk, 力 riki = síla, 車 sha = vozidlo) se začaly poprvé používat v Japonsku v roce 1869. Do Durbanu je zavedl londýnský cukrový magnát Sir Marshall Campbell již v roce 1893. Rok 1902 byl pak jejich vrcholem, jako "tahači" bylo registrováno 24 tis. mužů, rikš bylo více než 1.700. Muži často přicházeli do města pouze na několik měsíců a s utrženými penězi se vraceli domů. Rikši se zakrátko staly symbolem Durbanu jako takového. Zajímavý článek o historii rikš v Durbanu je zde.
V době návštěvy H+Z se všichni
rikšové pohybovali bosí, nohy od kolen dolů měli natřeny bílou hlinkou. Nezbytnou součást
jejich oděvu tvořily k hlavě upevněné volské rohy ozdobené prameny koňských
žíní, množstvím pestrých per, korálů, řemenů, pentlí a mušliček. Měli snad být podobní na buvoly, kteří tahali vozy? Vydala jsem se po stopách toho řemesla dnes - a čekalo mne zajímavé srovnání!
V současné době je na území afrického Durbanu registrováno méně než dvacet rikšů, nicméně věrně oddaných svému řemeslu, které se dědí. Otcové často tahají malé povozy, dokud je synové nevystřídají. Sazba za 1 míli činila v roce 1948 jeden šilink. Nyní je to cca 20 Randů za km (zhruba 30,- Kč).
V Japonsku samém, stejně jako v Durbanu nebo Evropě slouží rikši pouze jako atrakce k pobavení turistů. V jihovýchodní Asii jsou však stále hojně využívaným dopravním prostředkem. Řemeslo, o kterém byla řeč, neumírá, tedy alespoň ne všude. Při procházce Prahou můžete dokonce nabýt dojmu, že je na vzestupu, byť tu nikdy žádnou tradici nemělo. A víte, kolik stojí jeden kilometr u nás? Jiný kraj, jiný mrav.
