Čaj pro fajnšmekry
Jestli někdo v naší nečajové zemi ví o čaji všechno, pak je to Zdeněk Thoma (a jeho rodina). Zná ty nejkrásnější čajové krajiny a protože je skvělý fotograf, umí je i vyfotit. Pro čajomilce a milovníky Japonska vytvořil dvě fotolahůdky, k jejichž ochutnání zveme.
Čaj je tvé celoživotní téma, alespoň tak soudím podle výpravné publikace o čaji a mnoha dalších fotografických počinů. Jak to vůbec začalo a skončí to někdy?
Cesta dlouhá tisíc mil, začíná stopou prvního kročeje, pravil mistr Lao´c někdy na přelomu 5. a 6. století před naším letopočtem. Mým prvním krokem na dlouhé čajové cestě, se stala dobrodružná pouť autostopem do Japonska. S čajem jsem se potkával na každém kroku, stejně tak tomu bylo i při mých dalších cestách do Asie. Nikoli jen v čajovnách a restauracích, ale především u lidí v jejich domovech. Sotva totiž překročíte práh, už vám nalévají čaj. A nabídnutý nápoj se neodmítá, jako se jinde neodmítá ruka na napřažená ke stisku.
Čaj mi doslova učaroval, nejen jako osvěžující a díky převařené vodě i bezpečný nápoj, ale uchvátila mě i tisíciletá historie a kultura s ním spojená. Začal jsem o čaji sbírat materiály, i cíleně vše kolem něho fotografovat. Dlouhá léta jsem o tomto tématu jen mluvil, až do hry vstoupila manželka a spolu se synem Michalem jsme začali na knize opravdu pracovat. Moje žena napsala nejvíc textů a práci nám organizovala. I tak se kniha Příběh čaje rodila více než tři roky. Dělá nám však radost. Vyrostla na ní nová generace čajařů a čajomilců… A zda moje čajová cesta někdy skončí? Nevím, možná, že po ni nakonec dojdu do jiných světů a dimenzí, kde na mě nejspíš čeká, řečeno slovy čajového mistra Sen no Rikjúa (1522 – 1591):
Dům a orosená zem
Host a hostitel
Popíjejí spolu šálek čaje
V tichém rozjímání
V duchovním souznění
Když piješ čaj, je to rituál nebo prostě pití? Jak si ho připravuješ, jsi přeci velký znalec…
Ráno si rád dám středně silný Earl Grey. Samozřejmě sypaný. Už samotná jeho příprava spojená s vypláchnutím a nahřátím konvic, s odměřením času louhování a pomalým přelitím přes sítko se dá nazvat rituálem. Odpoledne si pak s manželkou dáme při pravidelné šachové partii hutný černý čaj z Ásámu, nebo zlatavý a lehce nasládlý čaj cejlonský ze středních poloh. A někdy mezitím, když pracuji doma, přijde čas na povzbuzující čaj zelený. Až na malé výjimky čínský, například Čaj dračí studny – Lung-ťing, nebo čaj s mírně zavádějícím názvem Liouanská melounová semínka. Ale abych to shrnul, čajování je pro naši rodinu malým rituálem zaměřeným nikoli na pevný řád, ale spíše na uvolněnost a pohodu.
Kde na světě se ti mezi čajovými keříky nejvíc líbilo?
Pokud pominu indický Dárdžiling, tak na mě nejvíce zapůsobily čajové plantáže na Šrí Lance. Připadají mi jako malé, třpytivě zelené vesmíry, hluboce ponořené samy do sebe a do svých specifických zákonů a způsobu života. Vyznačují se malebnou krajinou formovanou podivuhodnou texturou čajových keřů a osobitým denním rytmem, jemuž se podřizují jak manažeři, tak sběračky čaje. Všichni pracují ve službách nahořklého zeleného lístku, jenž odlehlou plantáž spojuje s celým světem neustále žíznícím po dalším a dalším šálku cejlonského čaje…
Pro mě jsou japonské zahrady a čajové plantáže jakýmsi oduševnělým poupravením přírody, vnímáš to podobně? Co tato dvě témata v očích fotografa Zdeňka Thomy spojuje?
V tom s tebou určitě souhlasím. I mně proměnlivé obrazce z čajových keřů svou elegancí, jednoduchostí a zvláštní atmosférou připomínají zahradní kompozice vytvořené starými japonskými mistry zenu a čaje…
Jak se pracuje fotografovi v Japonsku? Je to snadné, nebo je třeba si do zahrad vyjednávat vstupy, překonávat administrativní obtíže a podobně…?
Historických zahrad z období 13. až 18. století je v Japonsku kolem sto dvaceti a dvě třetiny z nich jsou veřejně přístupné. Se zbývajícími jsou problémy, je nutné žádat o povolení. Někdy uděleno není, jindy až po několika pokusech. Občas je třeba mít štěstí, protože existují klášterní zahrady, které jsou otevřeny jen jeden týden v roce. Limity jsou někdy zvláštní: například do slavné zahrady vily Kacura v Kjótu nesmí vstoupit osoba mladší 20 let. Stalo se to i mé dceři Kamile, do 20 let jí chyběly tři měsíce. A odůvodnění? Prý na takový významný duševní zážitek není ještě dostatečně zralá.
Působí na tebe japonské zahrady tak, jak mají? Medituješ v nich, nebo pracuješ a jejich krásu si užiješ až nad svými fotkami?
V japonských zahradách pracuji pomalu s maximální pozorností. Všímám si maličkostí i celkové kompozice. Často měním objektivy, když vidím nosný detail. Pozoruji mraky i slunce, protože jemný opar je pro fotografování zahrad jedinečný, zatímco pálící polední slunce dodá snímku ničivé kontrasty. Mnohokrát se musím zastavovat a čekat až přejdou davy návštěvníků. Zapisuji si části zahrady, které vyniknou v jiné denní době, v jiném světle. Zahradu projdu třeba třikrát za sebou často proti proudu. Vše probíhá v jakémsi fotografickém transu či jinak řečeno v hlubokém soustředění, které by se s trochou nadsázky směle mohlo nazvat meditací. Takže ano, v japonských zahradách pracovně medituji… J
Jak velkými úpravami tvé dokonalé fotky procházejí poté, co zmáčkneš spoušť?
Děkuji za to, že ti mé fotky připadají dokonalé, já to občas tak nevidím…Pokud jsem fotil na diapozitivy, pracoval jsem tzv. na doraz a upravoval jsem nanejvýš výřezy. Při práci s digitálním fotoaparátem si mohu dovolit větší volnost, protože vím, že na počítači se pak dají dělat zázraky. Nezneužívám to, ale barevné či jiné úpravy nezavrhuji. V konečné fázi se snažím, aby snímek nevyzněl lacině či přebarveně, aby co nejpřesněji vystihoval atmosféru toho či onoho zahradního zákoutí, aby řečeno slovy japonských zahradních mistrů, vynikla krása zahrady a její duše k vám promluvila…
Víme, že jsi stejně jako celá tvá rodina velmi cestující fotograf. Kam se chystáš letos? Máš ještě nějaké nesplněné cestovatelské přání?
Letos bych se rád podíval znovu do Japonska, tentokrát se synem, který sice hodně cestuje, ale v Zemi vycházejícího slunce dosud nebyl. Rád bych mu předal své zkušenosti a seznámil ho s přáteli, kterých tam mám stále ještě hodně. K nesplněným cestovatelským snům patří návštěva himálajského království Mustangu… Nevím, jak se to mohlo stát, jezdil jsem všude kolem, ale Mustang mě míjel. Nejsem si jist, zda se mi tento handicap podaří napravit.
Fotografie, které jste si právě prohlédli, najdete ve dvou nástěnných kalendářích na rok 2016, které Zdeněk Thoma v nízkém nákladu pro fajnšmekry, milovníky čaje a Japonska vydal. Kalendář Japonské zahrady si můžete prohlédnout a objednat ZDE. Kalendář Krajinami čajového lístku si můžete prohlédnout a objednat ZDE.
