Vzpomínáte na Sandokana v podání mužného Kabira Bediho? Jeho dobrodružství přilákala do Malajsie fotografa a cestovatele Topího Pigulu. I když je to založením spíš přírodozpytec, tady ho zaujala města. A v nich ho bavily zdi.
"Obyčejné zdi. A přitom tolik souvislostí, tolik příběhů, tolik historie. Čínské, portugalské, holandské i současné malajské," slibuje fotograf neotřelé pohledy na Malajsii.
Malajský tygr chrabře bránící právo a spravedlnost proti
kolonizátorům. Osobně musím říct, že více než filmové zpracování se mi líbila Sandokanova dobrodružství v knihách Emilia
Salgariho. Každopádně Malajsie mě lákala, neboť jsem měl hrubé „filmové“
povědomí, jak by to tam mohlo vypadat. Jenže se ukázalo, že půvabná je nejen
příroda, ale i města. Konkrétně Malaka a
Georgtown. Jak píše UNESCO, obě „jsou v Malackém průlivu už po 500 let centry kulturní i obchodní
výměny mezi východem a západem“. Nejen proto obě města UNESCO vzalo pod svůj
patronát. Mimo jiné to přineslo zvýšený
nápor turistů a tedy mnohem větší dostupnost alkoholu než v místech, která v
Malajsii tahle organizace nepropaguje. Ale nebylo to snadno sehnatelné pivo,
čím mě Malaka uchvátila. Ani pozůstatky
portugalské, holandské nebo britské existence. Bavily mě zdi. A ještě víc mě
bavilo dohledávat, co všechno na nich vlastně je.
Malaka - Čínský vliv se tady rozhodně nedá přehlédnout. Nemluvím ani tak o vizáži obyvatel či pečených kuřecích pařátkách, jako o architektuře. Historické centrum Malaky poté, co se dostalo roku 2008 pod patronaci UNESCO, jako by si uvědomilo svou hodnotu a přestalo chátrat. Onen opel (alespoň doufám, že je to opel) za oknem není ve skutečnosti v obýváku, ale na druhé straně ulice.Panda je výsostně čínským symbolem. Černobílého „medvídka“ namalovaného na zdi nejde přehlédnout. Nejsme v Číně, ale tento výrazný symbol jasně říká, kterým směrem tluče srdce místních obyvatel. Napadlo mě na základě obrázku zjistit, jakým druhem bambusu se pandy živí, a reálný druh porovnat s kresbou. Jenže na Pandas International píší, že pandy konzumují 42 druhů bambusů… a bylo po pátrání.„Co je červené, to je holandské,“ řekl mi jeden z místních. Něco na tom bude. Jenže není červená jako červená. Zatímco Holanďané používali červenou omítku a jejich stavby, ať už je to radnice nebo kostel, jsou svou červení až nápadné, zbylá červená (jiný odstín) byla neomítnutá portugalská pevnost. Kameny totiž pocházejí z červeného lateritového podloží. Upřímně řečeno netuším, zdali je amonit vystavený u bývalé galerie v Heeren skutečný, nebo jde jen o maketu. Amonit, tedy pravěký hlavonožec, mě zaujal, denně se nabízel mým očím, neboť jsem bydlel v hostelu hned vedle. A nutil mě přemýšlet, po jakém geologickém podloží vlastně šlapu. Dají se tady najít fosilie těchto úžasných pravěkých mořských tvorů?Rozbité okenice, propadlý strop, nezamčené dveře. Pro mě jasná pozvánka, byť pro někoho poněkud nestandardní. Lezu do podobných ruin rád. Občas se tam najdou zajímavé artefakty. V Česku mi posledně takovéto „vniknutí“ vyneslo výtisky Rudého práva. Tady se sice taky válely nějaké noviny, ale čínština mě obohatila podobně, jako již zmiňovaný komunistický deník. Propadlým stropem svítilo ostré slunce a na podlaze už klíčily tropické dřeviny, zřejmě z čeledi dvojkřídláčovitých. Love Lane je turistická ulička, něco na způsob ostravské Stodolní. O vánočních svátcích to znamenalo, že v zemi, kde je islám státním náboženstvím, byla vánočně vyzdobená, z restaurací zněly Rolničky v různých úpravách… a nic se nedělo. Žádný atentát, žádné násilí. Čínský majitel hotelu, který několik let pracoval v Austrálii, nakoupil jídlo a připravil pro své hosty malou štědrovečerní večeři. A navzdory snažení takzvaného Islámského státu jsem si dal uprostřed muslimské země své štědrovečerní pivo.Jeden z malý čínských templů postavených v 19. století. Česky by se jmenoval klášter Slavných hrdinů. Taoismus je tady - jak v Malace, tak v Georgtownu - díky silné čínské menšině (co chvílemi vypadá jako většina) poměrně viditelný. Udělat snímek tohoto kola ve dne je poměrně náročné, protože se u něj pořád střídají turisté pestré plejády národů. Každý se u něj chce vyfotit. Tenhle obrázek vznikl v asi desetivteřinové proluce, než se dva snímkuchtivé páry domluvily, který půjde jako první.Moje maličkost pod namalovaným rybářem. A slovo maličkost v tomto případě nevyjadřuje mou skromnost, nýbrž rybářovu, nebo možná malířovu, velikost. Ulice je kolmá na Love Lane.Příjemné na Arménské ulici je, že se v ní historie prolíná s modernou nenásilně a organicky. Nepříjemné jsou davy turistů, kam tak nějak „organicky“ zapadám i já.Copak jsem mohl vynechat zdejší fotografické muzeum? Oblíbený trik zabudování trojrozměrného artefaktu do malby je použitý i tady. Jedna z místností je přebudována na kameru obscuru, kdy obraz dvora je vrhán na zeď skrz dírku vyvrtanou v okenici. Poděl se o svůj názor
