Na olympiádu nesmíte!
V současné době má cestování a zaznamenávání cestovatelských zážitků úplně jiný rozměr. Je doba internetu, digitální fotografie, takřka neomezených paměťových karet a baterií. Když H+Z na své druhé cestě navštívili indonéský ostrov Nias – ostrov lovců lebek, museli při filmování rituálního válečného tance vystačit s cívkou na pouhé čtyři minuty filmu. Scéna, která se před nimi odehrávala, rozhodně nebyla z dvacátého století. Oči aktérů podlité krví vidí nepřítele. Snad jedině doufat, že myšlenka „Udeřit můžeš, zabít ne!“ je už v myslích válečníků zakořeněna dostatečně hluboko.
Válečný rituál však nebyl to jediné, co bylo zaznamenání hodné. Fascinující je například architektura. Každá osada na vlastním kuželovitém kopci a k ní vedoucí kamenné schodiště například s „jen“ 600 schody. Myšlenka byla jasná. Unavený nepřítel je lepší než ten, který pln síly doběhne do vesnice po rovince.
Důmyslně postavené domy na dvoumetrových kůlech, některé vysoké jako čtyř i vícepodlažní budovy. Kůly mají dvojí opodstatnění. Jednak na ostrově často prší, dle informací doktora Hartmanna, jež byl H+Z zčásti průvodcem, nejdelší čas bez deště činil 14 dní a znamenal naprostou katastrofu. Doškové střechy úplně proschly a otevřená ohniště způsobila mnoho požárů. Došla voda. Druhým důvodem je malárie. Přenašečem infekce jsou samičky komárů, které nelétají tak vysoko.
Radnice v Bawomataluo 1962. | Foto: Muzeum jihovýchodní Moravy Zlín, Archiv H+Z, autor: Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund 
Radnice v Bawomataluo 2011.
Na návsi každé větší osady je skákadlo - kamenný komolý jehlan s výškou cca 180 cm. Sloužil pro syny náčelníků, kteří trénovali skok přes s mečem v ruce pravé a hořící pochodní v levé. Cíl byl jasný. Dostat se při válečné výpravě přes kolovou hradbu nepřátelské osady. Podpálit, zabít a vrátit se zpět, ideálně s hlavou nepřítele. Ta se totiž při stavbě nového domu používala do základů. V případě obyčejného stavení stačila jedna pod středový kůl, v případě domu náčelníka jich bylo zapotřebí pět. Jedna doprostřed a po jedné do každého rohu. Někdy se „lovit“ nemuselo, pomohla náhoda - nemoc.
V současné době se přes kámen skáče při slavnostních rituálech, případně za peníze. Jeden skok mimo ceremoniál můžete vidět za cca 200 tis. indonéských rupií. A na závěr to nejlepší. Jedna věta v knize H+Z a Rudolfa Švaříčka – Past na rovníku, mě opravdu rozesmála. Indonéská vláda chtěla totiž niaské skokany vyslat na olympijské hry. Mezinárodní olympijský výbor to však nepřipustil. Jsou prý profesionálové!
