Bomby nad Palmýrou
Ač se to v názvu přímo nabízí, nepojednává tento článek o barbarských útocích Islámského státu na památku nedozírné kulturní a vědecké hodnoty. Je to jméno kapitolky z knihy H+Z Tisíc a dvě noci. Přiznám se bez mučení. Právě ten dvojsmysl mne zaujal, protože to, co se během útoků v roce 2015 v Palmýře stalo, by před 55 lety nikdo nečekal.
Palmýra je oáza uprostřed Syrské pouště – Badíjet eš-Šám. Ona to vlastně je a není poušť. Nic moc tam neroste, to je pravda. Povrch však netvoří písek jako v Núbijské poušti, ale spraš. Před dvěma tisíci lety byly široko daleko zahrady, lány polí a sady zavlažované důmyslným zavodňovacím systémem. Vodu palmýrští přiváděli ze stokilometrové dálky z římské přehrady u Kasr al-Hayr. To je historický fakt. Kde se tedy stala chyba?
V roce 1960 byl pohled na Palmýru následující: zříceniny všude kolem na jihu lemované palmovým hájem, na západě hradem Kalat ibn Maan z 12. století, na severu beduínskými stany a na východě osadou přízemních hliněných domů, které obývali armáda a naftaři. Pod osadou proudila umělá podzemní říčka. Dva tisíce let starý vodovod… V plném provozu byly tenkrát i sirné termální lázně na jihozápadě Palmýry.
Během pobytu v Palmýře potkali H+Z skupinu šesti ruských (resp. tehdy sovětských) specialistů provádějících geologický průzkum severovýchodní Sýrie. Ti jim pomohli osvětlit záhadu propadlin vyskytujících se ve dvou řadách na svahu pod hradem Kalat ibn Maan. Hostinský z hotýlku uprostřed zřícenin totiž tvrdil, že se jedná krátery po leteckých bombách. Sovětských leteckých bombách.
Obě řady kráterů vedly symetricky vedle sebe šikmo z kopce dolů. Byl to důmyslný vodovod. Voda z pramenů na kopci byla sváděna kamenným kanálem zhruba šest metrů pod povrchem, aby zůstala chladná i v létě. Po každých dvaceti metrech byla z vrchu prokopána a vyzděna studna „ťaris“. Na kopci studny nevydržely a propadly se, ovšem ve městě byly vyzdívky pevnější a lidé si tam chodili pro vodu. Toho byla naše výprava svědkem na vlastní oči.
Setkání pak velmi prozaicky zakončil Sergej Vasiljevič přípitkem starého arménského vína: „Tak tedy na zdravý rozum, přátelé milí! Ať už nikdo nedělá do té naší planety jiné díry, než ty jaké jsou pod palmýrským hradem!“ Jeho přání nebylo vyslyšeno a netrvalo to ani 60 let!
