Svět a fotky podle Vaška Šilhy
Jak se pozná dobrá fotka a co pro její vznik dělá, prozrazuje výjimečný fotograf Václav Šilha.
Co hledáš ve fotce, když se na ni poprvé podíváte?
Příběh. Anebo emoce. Anebo obojí, to nejlépe. Dvě nejdůležitější věci, které by na fotce měly být jsou příběh a emoce. U focení přírody je to trochu složitější, kdy 90 % fotek přírody, to je ostrá fotka ptáka ve zlatém řezu a neostré, krásně pastelově rozmazané pozadí – to svědčí jen o tom, že Japonci umí udělat perfektní objektivy, ale nic víc. Na to, aby člověk v přírodě zachytil emoce, tak musí mít štěstí a velkou vytrvalost.
Zamýšlíš se nad tím, jak autor pojmul téma?
Určitě. Je hezké udělat jednu príma fotku, ale vždycky mě víc baví, když to má víc úhlů pohledu. Proto mám každý den rituál, kdy si ráno zapnu počítač a chvíli se dívám na stránky lidí, co to umí: Pep Bonet, Steve McCurry, Sebastiao Salgado. Říkám si proč to oni takhle umí, a já ne. Proč tu situaci takhle vidí a já ne. A říkám si, v čem to, jaký mají koncept, jakou jdou cestou a kudy mohu jít a jdu já.
Sleduješ ego autora, jak prosazuje anebo potlačuje sám sebe?
Určitě ano, je to tam hrozně moc znát. U opravdu dobrých autorů je vždycky vidět, jak do toho promítají sami sebe. To se už ale moc netýká přírody, ale hlavně reportáže, sociální fotky. Třeba Pep Bonet je prostě určitej šílenec a podle toho fotí. I z fotky se dá poznat, pokud to ten autor umí, že do toho vnese sám sebe, tak je poznat co se v něm v tu chvíli odehrávalo.
A opačně, stalo se ti, že jsi vzal do ruky fotku od nějakého slavného fotografa a řekl si, krucinál, připadá mi to jako blbá fotka, ale tenhle člověk by přece nepustil ven blbost, tak kde to je, ten vzkaz, ta myšlenka?
Jasně, stalo se mi to, hodně se mi to stává v knihách, kde bývá hodně fotek. Ale pak jsem dospěl k názoru, že všichni když dělají, když děláme nějaký projekt, tak máme pocit, že by tam měly být jen ty nejlepší věci, ale ono to pak úplně nefunguje. Když tam jsou samé pecky, tak člověk pak odkládá tu knížku anebo jde z výstavy a mívá v hlavě zmatek, nejasno. Proto se tam dává třeba jedna dvě tři průměrnější fotky a pak díky tomu vedle nich vynikne pecka, ze které si člověk sedne na zadek. No a taky člověk nemůže celý život chrlit jenom vynikající fotky. Tolik jich za život neudělá.
Jak vybíráš fotografie, které se budou publikovat z toho všeho, co na daném místě nafotíš?
Hmm….to se mě moc netýká. Už mám svůj postup, že když někde jsem, někam jedu, tak už v průběhu cesty vím, že (když se to hodně dobře povede), je tam třeba 10 fotek povedených. Málokdy se pletu, málokdy tam toho je víc. Většinou ještě než přistanu na letišti v Ruzyni, tak vím, co by mohlo fungovat. A tak to potom i je. Takže já to trauma z výběru nad přeplněnou složkou plnou gigabajtů fotek rozhodně nezažívám. Možná i proto, že jsem hodně kritický, spoustu věcí vyhazuji.
Fotíš mobilem?
Ne. Nikdy. Možná někdy jako zápisník, ale teď si ani nevzpomenu kdy. Možná jsem snad dvakrát dal něco na Facebook. Funkce fotoaparát pro mne na telefonu nemusí být.
Jaký máš názor na používání softwarových úprav?
Je to potřeba. Myslím, že spousta lidí tvrdí, že dneska je to všechno jenom „vyhnané“, ale přece ve fotokomoře se taky dělaly úpravy. Všichni fotíme do rawu a to jsou syrová data, takže to musíme pak v počítači vyvolat. Ale jde o to, odkud kam až se má do fotky zasahovat. Něco úplně jiného je ladit expozici a třeba kontrast a úplně něco jiného je přidělávat něco, co tam nebylo. Jinak všechna táhla v Lightroomu a ve Photoshopu používám a nepovažuji to za špatné.
Jedna rada jak fotit, takhle od pasu?
Úplně nejdůležitější je, že se to zmáčkne, tak mě to baví, člověk to musí milovat. Nefunguje to pro slávu, pro peníze – ale když fotím tak, jak jsem šťastný, jak to cítím, když fotím to, co miluji, pak můžu doufat, že to tam všechno bude.
Přednášku Vaška Šilhy o amazonském kmeni Huaorani si můžete užít v sobotu 17. února v 16 hodin na festivalu Worldfilm v Praze na Výstavišti.
