Tradiční výroba

11. 3. 2016 – Irák, Asie

Hanzelka a Zikmund

Většinou bývá podnětem pro můj článek fotka. Tentokrát je to fakt, že k zajímavému textu jsem žádnou v knize nenašla. Zaujaly mě totiž dvě kapitoly z knihy Tisíc a dvě noci, popisující návštěvu H+Z v iráckém Kurdistánu a na pomoc jsem si vzala Google.

V jedné z kapitol H+Z popisují, jaký dojem na ně udělalo kurdské pekařství. Jednak proto, že to v něm hučelo, že by na jeho místě čekali spíš výtopnu lokomotiv nebo svářečskou dílnu. Ale hlavně proto, že všude se linula vůně, až se sliny sbíhaly. Dalším poznávacím znamením byly spousty kluků kolem.

Jít v Sulajmáníji pro chleba totiž znamenalo být jako dospělý chlap. Mužští seděli na lavicích, postávali u dveří nebo seděli přímo na peci „tanúru“. Malí kluci měli dovoleno sedět na bobku, mlčet a poslouchat chlapské řeči. Původně se v peci topilo dřevem, ale s pokrokem přišlo topení naftou, a proto hluk jako ve výtopně. Pekař se poznal na první pohled, protože na jeho rukou nebyl jediný chlup. Mistr totiž dával těsto na vnitřní stranu pece a hotové placky ven holou rukou. Šestsetkrát za den, po celý rok. Výroba chleba o něco málo modernějším způsobem je zachycena na následujícím videu.

V další kapitolce je zmínka o tradiční výrobě másla. V Kurdistánu je možné potkat kozy, které se ani nehnou. Nemohou. Jsou bez hlavy a bez kopýtek. Říká se jim maška. 

Text v knize říká: „Vezme se dlouhá hůl, na tu se na vzdálenosti půl metru připevní napříč dvě kratší. Za každý konec se přiváže jedna noha kozla, který byl před tím podříznut a vyvržen. Byla mu odříznuta hlava a kopýtka a kůže bezvadně sešita. Pak se do kozla může nalít smetana. Když je plný, udělá se mu na krku uzel a pro jistotu stáhne provazem.“ A může se tlouct. O vymývání kůže se nic nepíše. Zda H+Z také ochutnali, to se z knihy také nedozvíte. Ale při představě charakteristické kozlečí vůně je mi jasné, že žádné mytí by nemohlo pomoci. Pro zpestření doporučuji shlídnout následující klip.