Pozoroval jsem cvrkot na největším tržišti světa
V Ústí nad Labem postavili lanovku mezi obchodním centrem a hospodou. Nakupování neboli shopping se stal už regulérní součástí trávení volného času. Ovšem nakupování na istanbulském Grand Bazaaru bylo dobrodružstvím „už za komunistů“. Užili si ho i H+Z.
Kapalı Çarşı, tedy Krytá tržnice, je nejmonumentálnějším tržištěm na evropském kontinentu a podle některých zdrojů i na světě. Před rokem 1989 se právě tady nakoupené kožené bundy a džíny pašovaly do komunistického Československa. “Bunda z Turecka” většinou byla bundou z Grand Bazaáru. Dnes už to není pouhopouhé nákupní centrum, ale regulérní turistická atrakce, kterou v roce 2014 mělo projít 91 250 000 návštěvníků. Byl jsem jedním z nich.
Nezajímaly mě ani bundy, ani padělky hodinek či trička světových značek a proslulých módních návrhářů u kterých si tipuju, že se šijí v nedalekých tureckých vesnicích nebo vzdálených čínských městech. Stejně tak mě nechávaly chladným oprýskané plastové želvy Ninja, jejichž filmová kariéra je už dávno za zenitem. Ale hezkou chvíli jsem postál u nádob s živými pijavicemi.
Svíjející se pijavky lékařské (Hirudo medicinalis) se tady asi pořád používají k odebírání krve pacientům. K čemu jinému by sloužily? Neumím si moc představit, že by je někdo měl jako domácí mazlíčky bez ohledu na fakt, že nad nimi byly pověšeny klícky s původně australskými papoušky, andulkami vlnkovanými (Melopsittacus undulatus).
Poplujeme-li proti proudu času, dostaneme se do zimního přelomu let 1455/56, v němž se postavila budova obchodování s textilem, základ dnešního tržiště s neuvěřitelnou rozlohou kolem 8 km2, z nichž je zhruba polovina zastřešených. Samotné tržiště se začalo budovat pod taktovkou Mehmeda II. roku 1461. Praktik ohledně zastřešení bezesporu poznamená, že jde o výborný nápad, alespoň nebude ani na něj ani na zboží pršet, historik zajásá, protože staré kryté tržiště nabízí nejrůznější skryté kouty a zajímavá architektonická řešení, a romantik ví, že se sice ztratí, ale bloudění si užije.
Nestarší dodnes stojící budovou je İç Bedesten s půdorysem 43,30 m x 29,50 m. Jenže stáří najdete spíše v klenbách, než ve stáncích, prostor je “rozškalulkován” na jednotlivé kóje a bazary, takže se původní majestátní duch prostoru poněkud vytrácí. Rekunstrukci prodělala druhá nejstarší budova, Sandal Bedesten o půdorysu 40,20 m x 42,20 m. Pokud vám první slovo z názvu přijde povědomé, ale spíše než se stavbou si ho spojujete se dřevem nebo libou vůní, nejste daleko od pravdy. Název odkazuje na žlutou barvu dřeva santalovníku, prostoupeného vysokým obsahem vonných silic.
I tady se prodával textil (skutečný název budovy má pocházet od “santalově” žlutých nití), ale v historických záznamech se zachovaly i problémy s neplatiči, kteří sice v krytém tržišti provozovali živnost, ale k platbám za pronajatý prostor se příliš neznali. Navíc se v posledních letech prudce zvýšilo nájemné. Lze to dát do souvislosti s přílivem turistů, který, bohužel, vždycky znamená zdražení. Stejné je jak v Sandal Bedesten, tak v pražské ulici Na Příkopě.
Původně byly jednotlivé profese či produkce seskupeny k sobě, takže nakupující věděl, kde hledat zlato, kde koření, kde šaty a kde třeba koberce. Jistá soustředěnost je znatelná i dnes, ale zdaleka už to není tak jednoznačné jako v minulosti. Zdejší obchod se zlatým zbožím zaznamenali už pánové Hanzelka a Zikmund ve své knize Obrácený půlměcíc: "Už jsi sedl na lep, jako mnoho jiných, kteří poprvé vstoupili do těchto uliček města Kapalı Çarşı v městě Istanbulu. To zlatníci, jimž zákony zakazují prodávat surové zlato na váhu, odlili náramky, vyrazili punc a poskládali je do výkladních skříní.... Zlaté tele je spolehlivé dobytče, daleko spolehlivější než papírové bankovky, které dnes cenu mají, ale zítra mít nemusejí. Za zlaté náramky však v Turecku nakoupíš vždycky a všechno.”
Dějiny tu byly někdy poklidně smlouvací, jindy se tržištěm prohnal požár, ale nejdramatičtější chvíle zřejmě nastaly během několika minut na konci 19. století. Jak to tady asi vypadalo, když se 10. července 1894, půl hodiny po poledni, začaly stropy tržiště sypat na lidi pod nimi nakupujícími? Istanbul v ten den totiž zasáhlo zemětřesení o síle 7 stupňů Richterovy škály.
Klid se dá najít v mešitě Sultan Bayezid II, což v současných protislámských náladách může znít poněkud bizarně, ale je to tak. V mešitách je pohoda, nikdo vás neohrožuje, je tam stín a pitná voda. Co vám budu nalhávat. U zdi, na jednom z koberečků, jsem prachsprostě usnul. Po půlhodince spánku byste mě našli ve stínu jedné z bočních uliček, jak usazen na plastové židličce popíjím čaj za jednu tureckou liru a sleduji cvrkot.
V dobách největšího rozkvětu tržiště, tedy v době Osmanské říše, to tady muselo vypadat podobně. Jen s jiným zbožím a jinými lidmi, ale zřejmě stejnými rituály. I dnes můžete, byť už to není časté, posedět s prodejcem nad sklenkou výborného čaje nebo kávy z džezvy. Mnohé literární zdroje označují Grand Bazaar jako největší kryté tržiště a já byl po odpoledních hodinách bloudění ochotný jim dát za pravdu.
Osobní tip: Grand Bazaar je už natolik “profláklým” turistickým cílem, že se vyplatí ho navštívit, ale nevyplatí se v něm nakupovat. A pokud ano, připravte se na smlouvání nebo se smiřte s cenou turisticky nadsazenou. Osobně jsem si svou zásobu koření, tureckého čaje a kávy pořídil levněji na menším tržišti v asijské části města.
