Co oni jen vědí?
Sklenička whisky by mohla zahnat trudomyslnost! Co také jiného nudou dělat? Vím, v tom vedru to asi není nejlepší nápad, ale do večera mě čeká ještě nějakých sedm hodin a za oknem je klid. Mohl bych se přes odpolední pařák jet někam ukrýt, ale hlavou mi pulzuje myšlenka, co kdyby se tu zrovna něco stalo?
Sedím za volantem svého auta a přes otevřené okno se snažím nalapat trochu čerstvého vzduchu. Polední slunce mě pálí do tváře a interiér mojí čekací boudy na čtyřech kolech se rozpaluje do nesnesitelné výhně.
Takto jsem měl v plánu ukončit své tříměsíční putování Afrikou. Rozhodl jsem se počkat víc jak dva týdny na napajedle Sable v Jihoafrické republice. Od rozednění až do setmění na stejném místě. Od rozpálené výhně přes průtrž mračen, kdy mi snad nad hlavou vyšší moc rozevřela mraky a rozhodla se předčasně vše spláchnout z povrchu zemského, tak stále čekat na stejném místě. Ptáte se, jestli jsem to dal bez újmy na psychickém zdraví? Ano. Dal a jsem za každý ten okamžik rád. Začal jsem totiž vidět slabé nuance, rozdíly v chování určitých zvířat, která napajedlo navštěvovala a kterých si běžný návštěvník při letmém pohledu ani nevšimne. Vypíchnu jednu zkušenost, která se mi stala se slony.
Každý den jsem měl možnost, krom různých druhů zvířat, sledovat u napajedla slony. Občas přišla skupina samic i s mláďaty, která si následně vesele hrála ve vodě, bez známky sebemenšího ohrožení a napětí. Napajedlo navštěvovala i skupina mladých samců. Jde vždy o výrostky, kteří jsou vyhnaní z rodného stáda. Tito samci pak zakládají své chlapecké skupiny. Když nakonec dosáhnou určitého věku, tak i tyto skupiny se rozpadají a ze samců se stanou osamělí samotáři, kteří putují krajinou a společnost samic vyhledávají jen v době říje. Skupinku těchto teenagerů jsem sledoval u vody každý den, měli mezi sebou testovací šarvátky, bahnili se v blátě a dováděli až mi hlava nebrala, co vše to obrovské tělo dokáže.
Asi po deseti dnech se něco změnilo. Po té dlouhé době se u napajedla žádný z těchto tlustokožců neukázal. Celodenní čekání tak vyšlo naprázdno. Druhý den ráno se na druhém břehu jezera ukázala lvice se šesti koťaty. Pro mě to bylo milé zpestření, i když na dálku se nedala udělat pořádná fotka. Smečka přišla na stejné místo i večer. Den se mi tak stal rozporuplným, byl jsem nadšený ze lvů, ale sloni opět nikde. Kde všichni jsou? Při ranním příjezdu jsem se rozhodl trochu oblast prozkoumat a tak jsem udělal kolem napajedla kolečko, při kterém jsem míjel stromy plné posedávajících supů. Je normální, že u smrti tito mrchožrouti patrolují, ale tady bylo něco divného. Každý strom, na který jsem dohlédl, byl plný těchto ptáků.
Jasno jsem měl až po rozmluvě s rangerem. Prý je v houští zdechlina slona. Buď v jeho smrti měl přičinění čas a nebo smečka lvů. Což teď není důležité. Důležitější bylo následné poznání, že ostatni sloni najednou zmizeli. Druhý den se ukázala skupina samců. Ale nepřišla na plac jako dřív, majestátně a bezstarostně. Spatřil jsem jednoho, jak z houští sleduje volné prostranství a čeká. Když se nakonec skupinka odhodlala, tak na jejich chování byla znát nervozita. Ani dřív tolerovaná auta turistů nebyla ušetřena a na slonech byla vidět agrese k těmto stojícím plechovkám. Jejich bezstarostné dovádění bylo náhle tatam. Do mého odjezdu jsem ještě jednou viděl skupinu samic s mláďaty. Ale i ta se chovala více obezřetně a netpělivě.
Nevím, možná to byla jen náhoda, ale po této zkušenosti věřím, že některá zvířata dokáží cítit smrt. U slonů jsou známé případy, kdy i po letech se rodiny zastavují u míst, kde jejich člen skonal a choboty tato pietní míst prozkoumávají. Jejich paměť je úctyhodná a kdo ví, jaké vzpomínky mají na nás, na lidi...
